ASYLUM PYRE – Natural Instinct? (2009)
Mapování zdařilých debutových počinů nastartujeme ve Francii, kde roku 2003 vznikla parta ASYLUM PYRE, která o šest let později natočí objekt dnešního zkoumání, desku „Natural Instinct?“. Ta se může na první ledabylý poslech jevit jen jako další z dlouhé řady power/gotických variací s ženským hrdlem v čele. O co nenápadnější je ale seznamování s touto kapelou, o to důraznější je postupné zabředání do hluboké variability hudebních postupů, které v některých momentech zcela pohltí a posluchač je v tom najednou až po uši. A nestačí se přitom oblizovat, neboť je to zejména síla melodických motivů, jenž z této nahrávky činí zaznamenání hodné a v mnoha ohledech nadprůměrné dílo, kterému k větší dokonalosti schází pouze jistější dramaturgie některých možná až příliš rozvláčných skladeb.
Je nutné upřesnit informaci o zpěvačce. Tu totiž velmi vydatně podporuje ještě mužský vokál Johanna Cadota, díky čemuž se ASYLUM PYRE úspěšně vymaňují ze zajetých stereotypů podobných uskupení. Dynamika zpěvných soubojů zde funguje na jedničku, i když kvalitativní vítězství náleží jednoznačně ženské části, tedy Carole Alcantarové, která svým „Tarjovským“ zabarvením dodává desce extra jakostní rozměr. Další nadstavbou oproti žánrově spřízněným kapelám jsou zmíněné melodie. Ať už je to ve zpěvných linkách, kytarových sólech či symfonických motivech, vždy díky své nápaditosti zásadně dotvářejí celkový dojem z poslechu skladeb. Každá z nich svojí specifickou melodickou přítulností vybízí k opětovnému ušnímu průzkumu, který vám tímto velmi vroucně doporučuji.
7,5/10
ORION’S REIGN– Nuclear Winter (2008)
Z Francie se přesouváme do Řecka, a ze symfo/power metalu s gotickým základem do mnohem jasnějších žánrových kontur. Tentokrát nebude po gotice ani památky, naopak se přidá síla a metalová okázalost. Bohužel také lehce ubyde kvality, ale pořád to stačí na to, aby se na debut řecké kapely ORION’S REIGN mohla naplácnout visačka s nápisem zdařilý. Největší slabinou je jistá kvalitativní nevyváženost skladeb, a tentokrát to celé příliš nepovyšuje ani zpěv Giannise Kompatsiarise, který můžeme označit za těžce průměrný. Dá se to ale přežít, i díky tomu, že na desce hostuje řada dalších zpěváků a ve sborové podpoře nabírá Giannisovo hrdlo mnohem větší jistoty.
Přesto, první dvě skladby mezi bůhvíjaké klenoty nepatří, nic moc zajímavého nenabídnou a od dalšího poslechu spíše odrazují. Jenže to by byla chyba, neboť s nástupem songu „Darkness Comes“ (který uvede intro „Crues Ritus“) začne být o poznání veseleji. Sice zatím poněkud nesměle, když jsou zde pozdější podmanivé sborové chorály a dramatiku rozvíjející symfonično pouze slibně naznačeny. Následná „A Way Out“ už ale tyto atributy rozvine naplno a díky tomu je na světě hned jedna ze dvou nejpovedenějších věcí na desce. Dalším jasným vrcholem je skladba „Oldead“ s nádherně klenutým refrénem. Deska končí trilogií s názvem „Beyond Eternity“, která stojí někde mezi oběma jakostními póly. Proto mé doporučení míří zejména k zaníceným příznivcům melodického symfo/power metalu, kteří albem „Nuclear Winter“ patrně zklamání nebudou. Uděluji slabší, ale přece jenom sedmičku.
7/10
RAVENHEART – Valley Of The Damned (2008)
A náš průlet debutovou Evropou zakončíme ve Švýcarsku. Bude to ale konec velkolepý, tahle kapela mně totiž udělala svým prvním počinem obrovskou radost, a tak se tu nebudu ani zamýšlet nad tím, jak moc bylo vhodné vybrat si za název takového díla už jednou použitý, a díky úspěchu i dost provařený titul (viz debut DRAGONFORCE). Důležitá je totiž hudba, a ta mě zaujala způsobem, jakým se to povede tak jedné kapele ze sta.
Opět se sice zadrhnul start a titulní píseň je lepší přeskočit nebo ji prostě považovat za nepovedené intro. Tento přešlap je malinko s podivem, neboť od druhé skladby už vysoko nastavená laťka ani jednou významněji nezakolísá. A co že nám to Švýcaři na své první desce upekli za hudební laskominu? Ten nejchutnější (= nejsladší) power metalový dezert, promazaný vrstvami nejmelodičtější smetanové náplně a přelitý tou křupavě nejokázalejší čokoládovou polevou. Tady se jede především na efekt a líbivost, a protože se to skoro pořád daří, výsledkem je jeden stylový hit za druhým, včetně srdceryvných ploužáků, které každá správná power metalová smečka prostě musí umět. Ano, RAVENHEART umí, kromě titulní písně se jim podařilo vše, na co sáhli a proto je mé doporučení této party ze všech tří nejsilnější a pocitově nejnaléhavější.
8,5/10
|
