Náplň debutového alba řecké kapely WISHDOOM nepatří mezi muziku, kterou bych vyhledával nebo si ji dokonce pouštěl čistě z vlastní iniciativy. Epický heavy metal s doomovými riffy, jenž se táhnou jako opilcova slina, představuje téměř přesný opak dynamické rytmiky a energie, kterou produkuje naprostá většina mých oblíbených uskupení. Promo CD „Helepolis“, které nám zaslala vydavatelská fima Metal On Metal Records, pro mě tedy znamená posluchačskou a hlavně recenzentskou výzvu, kdy jsem nucen potřít subjektivní nátlak obvyklého vkusu a bez jakýchkoli předsudků pátrat po stopách hudební kvality.
A musím s úlevným výdechem konstatovat, že to nakonec vůbec nebolelo. Řekové totiž onou kvalitou skutečně disponují, a to v takové míře, že se pro mě poslech jejich výtvoru stal mnohem větší radostí než původně obávaným utrpením. Z produkce WISHDOOM je totiž na sto honů cítit, že je tvořena s nefalšovaným vnitřním zápalem a nikoli pod tlakem vnějších nálad a trendů. A je-li taková snaha navíc podpořena nesporným muzikantským a především skladatelským umem, konečný výsledek prostě nemůže být špatný.
Pro představu zmíněné epiky si můžeme vybavit dlouhominutové fláky IRON MAIDEN, k jejichž asociaci významně přispívá i vokálně roztažené frázování zpěváka Chrise Paschalidise. K přiblížení oněch valivých riffů, které pleskají o ušní soustavu jako mokrý flák masa o kuchyňskou linku, bude zase nejvhodnější raná „battle“ tvorba Amíků MANOWAR. Příznivci žánru by jistě našli řadu dalších jmen (promo matroš uvádí třeba DOOMSWORD, BATTLEROAR, WARLORD a dokonce i vikingskou éru BATHORY),
nejdůležitějším faktem ale určitě je, že WISHDOOM zmíněné kapely kompozičně neznásilňují, ale na základě bytostné inspirace vytvářejí vlastní a zcela osobitý svět. Ten je lyricky založený na řeckých válkách a mýtech, které atmosféricky zcela přesně evokují epické tóny všech skladeb, jenž se pyšní nenápadně gradující strukturou, jejíž sugestivní plíživost nakonec drtí posluchačův leb silou Thorova kladiva.
Můj recenzentský chorál ale nebude pouze oslavný. Příliš se nepovedl obal, jehož grafika nás vrací k prvním výliskům playstationových her. Hlavní problém ale vidím ve splývavosti skladeb, které alespoň pro mě neobsahují dostatek silných motivů, které by posloužily k jejich jasné diferenci. Ani po několika posleších bych nebyl schopen identifikovat náhodně spuštěný track, což ale může být připsáno na vrub mého v úvodu zmíněného vkusu, jehož podstatu jsem i přes veškerou snahu nakonec potlačit prostě nedokázal (páč to samozřejmě ve skutečnosti nejde). Skuteční fandové žánru ale zcela jistě neprohloupí, přičtou-li si k výslednému hodnocení i několik plných bodů navíc.
|
