Občas vážně není od věci vyměnit tradiční formu metalového koncertu, na jakou je člověk zvyklý, za něco malinko odlišného. Většinou nejsou „vesnické zábavy“ zrovna dobrou volbou, ale v tomhle případě se o něčem takovém nedalo mluvit ani zdaleka a to hned z několika důvodů. Zaprvé – koncert byl dostatečně profesionálně zorganizovaný. Zadruhé – Tublatanka je zárukou toho, že se sejde dost početné publikum a za třetí – Dolní Kalná je tady ve východních Čechách neotřesitelně pevnou metalovou základnou a Scelet, kteří jsou tu doma, tu mají nehynoucí podporu pokaždé. Bylo se tedy očividně na co těšit a to i přesto, že Tublatanka je prakticky úplně mimo moje hudební spektrum a já do Kalné mířila spíše na tu speed metalovou část večera.
Ačkoli na koncerty Scelet chodím už pěknou řádku let, poslední dobou se mi nepoštěstilo vidět je tak často a tak mě potěšilo, že ten večer jako předkapela dostali dostatečný prostor. Prokázalo se, že koncert Tublatanky je skutečná událost, protože místní sokolovna doslova praskala ve švech a za podobnou návštěvnost by se nemusely stydět ani slavné 
zahraniční metalové kapely. A většina návštěvníků si přišla pod pódium užít už kapelu první, takže Scelet měli doma atmosféru jedna radost. Jen škoda zmršeného zvuku, který nejvíc haproval u vokálů. Zatímco Sýsák se mohl za hlavním mikrofonem uječet, aby bylo trochu něco slyšet, doprovodný mikrofon u kytaristy Koláče měl vytáhlou hlasitost až kdoví kam. Když ale pomineme techniku, není co vytknout a naopak je třeba nešetřit chválou. Pánové (a dáma) ukázali, že mohou být víc než důstojným předskokanem opravdu velkým kapelám a já už poněkolikáté musím opakovat svůj stesk nad tím, že ani přesto prakticky nedostávají možnost zahrát si před zahraničními kapelami, ačkoli mnohokrát by se jako local support hudebně hodili stokrát víc, než většina českých předkapel, co vídám.
Scelet měli dostatek času udělat pořádný průřez dosavadní diskografií (nechyběly samozřejmě největší hity jako „Fly Away“, „V ozvěnách“, „Labyrint“ nebo „Prokletí vlka“) a přidat i dva kousky z placky, která se nedávno začala dávat dohromady několik kroků od zmíněné sokolovny. Jako tradiční ozvláštnění proběhlo střídání za mikrofonem, když si nejdřív basačka Lída vystřihla i vokály ve skladbě „Svědomí v nás“ a následně jsme si vyslechli hned tři různé hlasy v jedné písni, když se v „Life Has Two Days“ přidal ještě kytarista Koláč. Nakonec došlo i na přídavek a pro mě tak trochu končila ta zajímavější část večera.
Jen těžko se můžu považovat za někoho, kdo by byl schopen objektivně zhodnotit koncert Tublatanky, když nejsem seznámená s jejich tvorbou. Takže fakta. V sokolovně byla úžasná atmosféra a v sále se prakticky nedalo hnout. Publikum kapelu nadšeně podporovalo a při zpěvu refrénů se nedalo zahanbit. Mezi návštěvníky jste mohli najít prakticky všechny 
věkové kategorie a bylo vidět, že je to tady opravdu velká událost. Kapela (ač ve třech) dokázala vytvořit poutavou show, která mě nenudila, i když jsem neznala ani jednu skladbu a neměla se čeho chytit. Samozřejmě mě víc bavily metalovější polohy, ale velký prostor dávali pánové i své pohodovější rockové tvorbě, kterou očividně preferovala větší část publika. Co zaujalo mě, to byly rozhodně individuální instrumentální výkony. I v jednodušších a přímějších skladbách bylo totiž znát hudební mistrovství všech přítomných na pódiu. Když následně Juraj Topor předvedl sólo na basovou kytaru (což se jen tak nevidí a ve většině případů je pro mě tento netradiční zážitek absolutně fascinující), jedině potvrdil výše řečené. Hlavní hvězdou byl ten večer samozřejmě Maťo Ďurinda a i když zpěvák a kytarista už třeba nezvládne pěvecky to, co dřív, charisma a frontmanké umění mu rozhodně nechybí a nadšený dav zvládal dirigovat perfektně.
Celkově velmi povedený večer v (pro mě) trochu netradičním prostředí s trochu netradiční hlavní kapelou, která mě mohla jedině překvapit a přesně to udělala. Tublatanka je legendou v pravém slova smyslu a Dolní Kalná zase jednou ukázala, že co se týče rocku a metalu, u nich to žije.
|
