Přiznám se, že mi málokdy dojde tak strašně rychle slovní zásoba, jako v případě českobudějovických Idiot Princip a jejich alba „11 stop“. Důvodem je asi to, že bych tuhle nahrávku mohl klidně použít jako balanční bod mých hudebních chuťových vah. Být deska jen o chlup horší, zapadla by do odpadu, být deska aspoň o chlup lepší, asi bych si jí dokázal užít. Takhle mi „11 stop“ zní jako bezpohlavní, neškodná a univerzální rockovka, vhodná jako kulisa pro nějaký vysokoškolský klub.
Zavádějící je už fakt, že se v souvislosti s Idiot Princip skloňuje pojem – dle jejich vlastních slov - punk (byť až za pomlčkou). I když těch stylových výhonků možná zaslechnete vícero, přidržel bych se jen univerzálního „rock“. Složení kapely – trojčlenka – podporuje slova zastánců obsáhlých ansámblů, že určitá strohost a dějová skromnost může být na škodu věci. Ta výhoda, že je možné docenit individuální schopnosti – a zásluhou fajnového zvuku tomu tak skutečně je – muzikantů sice platí, ale za a) nikdo z Idiot Princip není zrovna přehnaný onan či virtuóz, za b) ty nápady na albu zaznamenané (ale ono všechno asi souvisí se vším) k ničemu takovému ani nevybízejí.
Nejchytlavější hudební moment? Celkem desetivteřinová, strohý a jednotvárný nádech alba oživující, kytarová pasáž v „Něco“. A nad vodou „11 stop“ drží někdy možná těžko pochopitelné texty, ve kterých to občas vtipně zajiskří. Bohužel, na to, aby člověk zaregistroval textové vtípky, musí bedlivě a vytrvale poslouchat velice napjatě. Což se jeví jako úkol téměř nadlidský.
Přiznal jsem to na začátku. Chybí mi slova. Ono není zas tak o čem mluvit. Kluci samozřejmě umí hrát (z nějakého důvodu už vydali svoje třetí – či čtvrté – budeme-li počítat i empétrojkový počin z roku 2006), ale v mých očích zcela postrádají schopnost zaujmout. A přes to, kupodivu, jejich deska nijak neprudí. Inu, jak říkám, příjemná kulisa. K čemukoliv a kamkoliv. Neutrálně ideální chuťově nevýrazný průměr. Co je vlastně to „charisma“? Ehm, něco, co Idiot Princip naprosto chybí…
|
