ARTILLERY – My Blood
Tuhle dánskou partu jsem začal brát vážně až s minulým albem „When Death Comes“, které bylo z hlediska kvality oproti těm předešlým doslova mílovým krokem vpřed. Dynamický thrash metal plný „mustaineovsky“ hitových melodií, to byly hlavní přednosti desky z roku 2009. Jenže o dva roky později je hodně věcí jinak. Vlaku jménem ARTILLERY se totiž při komponování nového materiálu rozhodně nepodařilo najet na jakostní kolej předešlé nahrávky, zmíněná dynamika thrashové jízdy je o poznání přibržděna a v určitých momentech se dá mluvit přímo o vykolejení. Dánové nám totiž malinko zpáprdovatěli a přišli o podstatnou část své charismatické energie. Deska „My Blood“ se od plynule sekaných a většinově rychlých riffů přesunuje až někam k neurážlivému thrash’n'rollu. Řada momentů se navíc kolovrátkově opakuje (nudně frázovité refrény), některé skladby jsou vyloženě nezajímavé („The Great“), a pokud přece narazíme na zdařilý motiv, tak nám prakticky pokaždé vyvstane na mysli minulá deska, kterou autorsky vyhořelí Dánové nepokrytě vykrádají. Nové album je tak slabým odvarem toho předešlého, jehož kouzlo bylo, zdá se, pouze produktem zázračného okamžiku.
5,5/10
CAVALERA CONSPIRACY – Blunt Force Trauma
S touto recenzí se srát nebudeme, stejně jako se Cavalerovic bratři neserou se svým materiálem. Jejich thrashcore ve stylu „I dont give a fucking fuck!“ je plný nadupané agrese, která neskutečně energicky odsejpá a nabízí přímo ideální prostředek k vypuštění negativních emocí. Ano, přesně takovou dávku osvobozující brutality jsem očekával po prvním albu „Inflikted“, které pro mě bylo jedním z vrcholných počinů roku 2008. Novinka „Blunt Force Trauma“ jej sice nepřekonává, přesto nabízí žánrový požitek nejvyšší úrovně. Je zbytečné o tom něco více psát, každý ať poslechem sám rozhodne, jestli dá za pravdu hanlivým recenzím z okolních webzinů, nebo si raději udělá svůj vlastní názor. Ten můj je naprosto jasnej.
8,5/10
DESTRUCTION – Day Of Reckoning
Abych se přiznal, tuhle smečku jsem nikdy dvakrát nežral a pokud je neustále přirovnávána k velké thrash metalové trojici Německa, tak podle mého názoru Schmierova parta na tu Petrozzovu a Angelripperovu ani náhodou nemá. S deskami DESTRUCTION mám obdobný problém, jako třeba s kotouči jejich krajanů DEW-SCENTED. Řemeslná kvalita nejvyšší možné meze, jenže je to všechno v komplexu poněkud nečitelné a hlavně brutálně splývající. Obdivuju všechny fanoušky, kteří jsou schopni rozpoznat album nebo dokonce přímo název právě puštěného songu. Já tohle určitě nezvládám a upřímně řečeno, je mi to úplně jedno. Nové album je na tom stejně, při jednorázovém sjetí je můj zážitek velmi odosobněný a i když se skladbám nedá upřít poctivá dávka thrashové zanícenosti, díky (především) rytmické shlukovitosti jsou mé pocity téměř apaticky opačné. Sorry.
5/10
|
