Nazvat návrat Lillian Axe na scénu (alespoň ten studiový, živě kapela fungovala sice sporadicky, ale přece jen se objevila i v Evropě a stihla vydat i jedno živé album) znovuzrozením není až tak úplně od věci. Komplet nové složení – pochopitelně až na nezbytného Steva – se oklepalo z následků hurikánu Katrina i z následných záplav v New Orleans – že by právě odtud pocházel název nového alba? – a pustilo se do nahrávání novinky. Jako výchozí bod je třeba připomenout dva zásadní momenty. Jednak téměř výhradní autor Steve Blaze už zjevně rezignoval na dávnou bezstarostnost a jeho hudební cítění se pohybovalo zhruba tam, kde v době vydání alba „Psychoschizophrenia“, jednak se Lillian Axe museli obejít bez jednoho ze základních pilířů – teatrálního vokálu Rona Taylora.
Svádět nepřitažlivost nových skladeb na to, že Steve Blaze nejdříve potřeboval nasát a vstřebat schopnosti nového pěvce (tak jak je možné u spolků, kde ke změnám zpěváka dojde náhle a nečekaně) Derricka LeFevrea nelze, neboť Derrick působil v Lillian Axe již třetím rokem a Steve tak měl dost času zvyknout si na jeho ležérní a méně melodramatický projev. Pokud si však pamatujete, v jednom z minulých dílů jsem zmiňoval, že Steve Blaze má šťastnou ruku na zpěváky. I v případě Derricka tahle „šťastná“ platí, nicméně potvrdí se plně až za dva roky. „Waters Rising“ sice v některých momentech naznačuje, že si Blaze s LeFevrem k sobě cestu dokážou najít, ale zatím jsme víceméně ve fázi vzájemného sbližování.
Na jedné straně „stoupající vody“ nenudí, na straně druhé, kandidátů na zařazení do výběru toho nejlepšího se moc najít nedá. V titulní skladbě sice zazní povědomé nápěvy, ale dominantní zemitý sound hasí jakoukoliv jiskru. Zároveň však je nutno uznat, že utahanější styl zpěvu Derricka LeFevra do téhle hutné nálady skvěle sedí, zajímavé věci se však dějí především zásluhou Blazova kouzlení. Velice osvěžující – ano, je to tím, že Lillian Axe ustoupí od hrubšího výrazu – je pomalá „I Have To Die, Goodbye“, ze které je cítit tu obvyklou naléhavost, díky čistému a jistému zpěvu vás zase jednou zamrazí z gradujícího napětí. Tím přetéká i dramatická „Fear Of Time“, s jedovatě šťavnatou kytarou, pohlcující melodií a skvěle halekacími vokály. Jak vypadá dospělý rock, kterému nechybí švih, předvádí Lillian Axe v naléhavě dynamické „Thirsty“. Zvláštní kapitolou jsou obě časově rozsáhlé kompozice „Fields Of Yesterday“ a „Deep In The Black“.
U obou platí, že v nich zablýskají chytré nápady, že do nich Lillian Axe dokážou nacpat tunu energie, ale zároveň, že ani jedna z nich neudrží tah na bránu po celou dobu, takže ve finále si jen postesknete, že míň by mohlo být mnohem víc. Přijmete-li hru na hrubší Lillian Axe, nakonec se dá téměř celé album onálepkovat jako celkem dobrá rockovka. A za to téměř může položka, jejíž zařazení jsem zpochybňoval při oddechovce „Fields Of Yesterday“, totiž „Become A Monster“. Návrat k ní – nejen minule, ale i nyní jí považuji za minelu – naprosto nechápu…
Možná tím, že se pouští do složitějších kompozic, jsou Lillian Axe sami proti sobě. Je však jasné, že doba rozčepýřených trvalých je dávno pryč. Neotesané „Waters Rising“ je přesně tím typem alba (zejména pak s přihlédnutím k minulosti Lillian Axe), které potřebuje čas. V době svého vzniku jsem jej považoval za bezkonkurečně nejslabší položku v diskografii Lillian Axe a že bych zrovna oplýval nadšením z reinkarnace kapely se říct nedá. S odstupem čtyř let můžu říct, že svojí pozici si „Waters Rising“ sice nevylepšilo, ale už aspoň netrpím pocitem, že záda svých předchůdců nemůže v životě zahlédnout.
|
