Říkají vám něco jména Broken Arrow, Cydonia, Beholder, Arachnes, Mesmerize či třeba Skylark? Pokud jste zatížení na melodický metal (a nerozlišujme tentokrát pojmy heavy a power, zůstaňme jen u melodií), počítám, že by kladná odpověď mohla zaznít víc než jednou. A teď hlavní otázka. Co mají tyto grupy společného a v čem tak důležitém se liší? Společné, jak výše naznačeno, mají nejen cit pro melodie, ale i sídlo na Apeninském poloostrově. A odlišuje je právě ten fakt, že někteří z nich se do povědomí fanouškovské obce již dostali, někteří na tom systematicky pracují a jiní se toho vůbec nedočkají. I přes to, že kvalitativně si (až na krátkodobé excesy nahoru i dolů) nemají zas tak co zásadního vyčítat.
Tuhle obrovskou rodinu (těch jmen by se pochopitelně dalo, cimrmanovsky řečeno, uvést nepočítaně) nadějně průměrných a průměrně nadějných kapel svojí novinkou rozšiřuje i spolek Dream Of Illusion, právě debutující se svým albem „Decadence“. V první řadě, již samotný název desky je nesmírně zavádějící. Dream Of Illusions hrají projasněný metal, který zemi svého původu (možná by bylo přesnější rozšířit teritorium původu přímo na celý kontinent) rozhodně nezapře, s chytlavými riffy, občas dobrými melodickými nápady (ale občas i nezáživnou bezvýchodností) solidními hráčskými nápady, s občasným drobným posunem k rockovějšímu vyjádření. Na jedné straně lze Dream Of Illusion s přimhouřením očí (budeme-li chtít polemizovat s promo-materiály) napasovat do melodicko-metalové současnosti, neb se nedrží ortodoxně stylových kolejí, byť jejich výlety od heavíku jsou víceméně symbolické. Na straně druhé, Dream Of Illusion vkusně ctí tradice a neboří zaběhlé pořádky, takže příznivce heavíkové klasiky rozhodně nepohorší.
V druhé řadě - a teď se dostáváme k tomu, proč závěrečný rezultát je takový, jaký je - Dream Of Illusion jsou solidní a schopní muzikanti, kterým však chybí špetka výjimečnosti. A v boji se záplavou stejně dobrých nováčků může křikloun Francesco Valentini se svými až příliš jemnými způsoby a nevýrazným vokálem (momentů, kdy zní vyloženě nepříjemně, je sice jen ždibec, ale proč přijdou hned na začátku úvodního songu?) působit krapet demilitarizačním způsobem.
Ne náhodou jsem při demonstraci mantinelů, ve kterých se s Dream Of Illusion pohybujeme, jako první použil jméno Broken Arrow. Jednak v jejich řadách působil Nick Savio, který ve svém studiu dohlížel (a povedlo se na jedničku) na proces vzniku „Decadence“, jednak právě tahle kapela skvěle reprezentuje haldu těch, kteří k metalovému trůnu zůstanou jen uctivě vzhlížet z povzdálí. A sem momentálně řadím i Dream Of Illusion. Jejich deska se dá poslouchat stále dokola, rozhodně vás ani po čase neotráví, nepohorší, ale bohužel, ani nijak zásadně nevzruší. Dream Of Illusion nejsou žádní architekti, vizionáři či průkopníci. Jsou to prostí fortelní dělníci, kteří odvádí dobrou práci a je na ně spoleh, v jejich díle nenajdete vyloženou slabinu. Ale marné je i čekání na hit.
|
