Grave Digger jsem poprvé viděla na živo někdy dávno v roce 2005 a byli tak jednou z prvních koncertních kapel, která mě skutečně zaujala a zanechala ve mně hluboký dojem. Když tu byli dva roky zpátky na koncertě v Plzni, bohužel jsem se neúčastnila a to byl jen další důvod, proč si tentokrát vedle zlínského koncertu zajít i na ten bratislavský. Těsně před turné bohužel odpadly obě avizované předkapely Grand Magus a Sister Sin (kvůli zdravotnímu stavu bubeníka první zmíněné a následným komplikacím se sdíleným autobusem) a jako náhrada se narychlo balili němečtí Orden Ogan – dokonce tak narychlo, že museli hledat náhradu hned za dva členy, kteří se turné nemohli účastnit. Nakonec se ale všechno nějak poslepovalo a to bylo hlavní.
Randal je klub, který zrovna volným místem nepřekypuje. Navíc ani pódium se nedá nazvat rozměrným a tak mě celkem zajímalo, jak se kapely naskládají. Nakonec se potvrdilo, že rozměry pódia byly skutečně na úkor kompletní show, ale ještě malinko víc zamrzel mizerný zvuk. A to především při prvních Orden Ogan, kteří celý večer otevírali, jelikož jsme (naštěstí) byli ušetřeni nějaké místní předkapely. Tyhle Němce znám skutečně krátce, ale mají na kontě už tři alba a z desek se mi jejich hudba moc líbí. Vzhledem k tomu, že  jejich styl je hodně pompézní a hlavní roli hrají mohutné sborové refrény, celkem mě zajímalo, jak se s tím na živo kapela popasuje. Bohužel všechno naprosto zabil zvuk. Rozhodně by mi byly milejší předtočené sbory, protože i když se zpěvák Seeb a klávesák Nils mohli při svém snažení přetrhnout, vokální linky vyznívaly ploše a celý efekt jejich hudby trochu zanikal. Měla jsem ale tušení, že nebýt toho zvuku, tak by se mi to líbilo (což se potvrdilo o den později ve Zlíně). Kapela během zhruba pětačtyřicetiminutového setu odehrála skladby ze všech tří alb – zazněly „Angels War“, „To New Shores of Sadness“, „Farewell“, „Welcome Liberty“ nebo „We Are Pirates“, která vám nemůže neevokovat piráty Alestorm. I když publikum nebylo úplně početné a aktivitou taky nehýřilo, usměvavý Seeb se snažil ho trochu rozproudit a s velkým ohlasem se setkal rituál kapely, kdy po nás frontman chtěl, abychom na jeho „Hello my friends“ odpovídali zdviženým prostředníčkem a hláškou: „Fuck you pussy!“. Je třeba zmínit ještě jednoho z náhradníků – za bicí totiž usedl bubeník Van Canto Bastian Emig a ačkoli měl k dispozici jen základní sestavu, předváděl za ní neskutečné věci. Už jsem naznačila, že ve Zlíně to celé byla jiná káva, protože tenhle večer s tím kapela musela vyloženě bojovat – ale to už patří do jiného reportu.
V Bratislavě se pódium během chvíle připravilo pro Grave Digger. Den poté jsem se ale mohla přesvědčit, že velká většina vybavení pódia chyběla a show byla celkově oklešťená. Chris ani na první polovinu nepřišel zpívat v kiltu, což jsem podle fotek z předchozích koncertů čekala. Teď už docela slušně zaplněný klub  ale nebyl ochuzen o majestátní úvod, kdy klávesák HP v typické masce smrti nakráčel na pódium s dudami. To odstartovalo dvouhodinou smršť, která se z pódia valila s obrovskou intenzitou prakticky bez možnosti nádechu. Nevím, jak to ta kapela po tolika letech dělá, ale takhle já si představuju výkon na sto procent po všech stránkách. Setlist musel potěšit každého – jedná se totiž o ideální kombinaci průřezu diskografie (povinné hity plus sem tam něco netradičního) a prezentace nového materiálu. Nechyběly věci úplně nejstarší („Yesterday“) a ani z alb novějších (potěšila mě „The Last Supper“). I přes ne úplně ideální zvuk bylo jasně slyšet, že Chris za mikrofonem předvádí dokonalý výkon a to doslova. Kapela má hromadu energie, nový kytarista Axel Ritt předváděl kytarovou exhibici, kterou publikum hlasitě oceňovalo (měl tam očividně pár skalních fanoušků) a za velkou pozornost stojí také styl bubeníka Stefana Arnolda, který se nenechal předchůdcem z Van Canto nijak zahanbit a i on předvedl velmi efektně vypadající hru na bicí plnou parádiček. Publikum bylo ve varu hned u prvních tónů a přišlo mi, že nové skladby jsou přijímány stejně nadšeně, jako ty klasické. Samozřejmě jen těžko mohlo něco překonat sborový zpěv refrénu „Rebellion“ nebo „The Round Table“ ... z toho šel mráz po zádech. Hrobníci jeli celou dobu naprosto neúnavně téměř strojovým tempem a přitom to absolutně nepostrádalo emoce. Show byla zábavná, Chris nezdržoval zbytečnými proslovy a věnoval se raději zpěvu a hecování publika, všechno mělo přesně své místo a dohromady to šlapalo přímo monstrózně. Na závěr jsme se vrátili do nejhlubší minulosti skladbou „Heavy Metal Breakdown“ a ty dvě hodiny utekly jako rozbouřená řeka. Moc dobře jsem si za ty roky pamatovala, proč živý projev téhle kapely milovat. To jsem ale ještě netušila, že jsem byla svědkem maximálně třetinového výkonu, než jaký kapela předvedla den nato v MoR café ve Zlíně, kde byl dostatek prostoru pro celou show. Jediným mínusem tak zůstává můj osobní stesk, že ačkoli byla na setlistu původně napsaná ještě moje milovaná „Hell of Desillusion“, nakonec nezazněla. To je tak ale asi všechno, na co si můžu stěžovat.. bylo to geniální a ta lepší část měla teprve přijít.
Playlist: Days of Revenge, Paid in Blood, The Dark of the Sun, Hammer of the Scots, The Bruce, The Ballad of Mary, Highland Farewell, Killing Time, Whom the Gods Love Die Young, Rebellion, Ballad of a Hangman, Morgane LeFay, Twilight of the Gods/Circle of Witches/The Grave Dancer, The Last Supper, Excalibur, Knights of the Cross, The Round Table, Yesterday, Heavy Metal Breakdown
|
