Díky poslední zásilce od Cecek Records jsem se pomalu začal obávat toho, že se domácí punk rock dostává do jakési (mo)mentální krize. A je to pryč. Ne snad, že by prvotina „Je to pryč“ punkového kvarteta Patheroye Roye přinášela něco zásadně nového, ale z jejich debutu dýchá taková spontánní radost, že ty (převážně textové) minely lze celkem snadno přehlédnout.
Na svých stránkách se Patheroye Roye přiznávají k intenzivnímu nasávání nálad od E!E či Ramones. Jednoznačný souhlas (lepší charakteristiku toho, co se děje na albu již netřeba hledat) a zároveň potěšení, že tuhle neskrývanou inspiraci dokázali Patheroye Roye dokonale vstřebat a vtisknout jí vlastní živočišnou podobu. Díky tomu slabě překročená půlhodinka nabízí podařenou kultivaci samotných punkových kořenů ve velice svěžím podání.
Patnáctka skladeb je – až na výjimky – nabitá natolik chytlavými (a přitom strašně jednoduchými) nápady, že většina skladeb má hitové ambice, se kterými se musí hodně dobře pařit. Momentů, které stojí za to vypíchnout, je vícero. V první řadě „Generace“. Punk až do morku kosti, úderný sborový refrén kratičce po úvodu a text, zcela odpovídající stylové filozofii – nespoutané, drzé a přesvědčivé. Další výraznou položkou je „Smrt (Ramones)“, silně vonící odérem konce sedmdesátých let a patinou pseudobratrů Ramoneových (pro zarputilé domorodce Plexisem a jejich od Ramones půjčeným „Svět jsou báry“), která doplácí na slabší zpěv. Vtipný úlet „Rozmary“ (právě tady je ideální zmínit neobvyklost v řadách kapely, totiž za bicí soupravou realizující se zástupkyni křehčí poloviny lidstva Moniku, která však v současné době už není členkou jihočeské skvadry), naprosto bezprostředně podaná beznaděj „Rande“ či závěrečná hymna „Oni“ s nesmrtelným „Punx not Dead“. A to vše s nezbytnou melodikou a uvolněností. V interním ceckovském souboji Patheroye Roye šlápli svými lehkovážnými melodiemi na paty poslednímu albu pražských Nežfaleš a jen díky nevyrovnanosti jednotlivých skladeb prohráli (ale jen o prsa čínské atletky).
Ta prsa čínské atletky? Jak už naznačeno, hlavně texty. Poněkud slabomyslná (vyjádřením, nikoliv námětem) „Coura“, nešťastně zvolená jako otvírák alba. K mlaďákům těžce nepasující „Režim“, jediná položka, kterou kapele lze uvěřit jen s vědomím, že spousta kapel taky zpracovává podstatně historičtější témata jen díky vzpomínkovým záznamům. Naprosto sterilní „Prosecká“, i hudebně bez nápadu a Orlíkovským „hej, hej, hej“ (proč mi tam furt naskakuje, ještě deset sem? ) poznamenaná vyřvávačka „Taková“.
Milí Patheroye Roye, pobavili jste mě. Nejen obsahem alba, ale i všemi těmi fórky kolem – ať už je to ta úžasně střelená historka o vzniku názvu kapely a s ní související elegantní logo či sebevědomé zvěčnění bandy na obalu desky. Možná se shodneme, že na „Je to pryč“ není všechno úplně dokonalé, ale na nevyslovenou otázku si odpovím sám tím zásadním heslem (dokonale charakterizujícím atmosféru desky), hlásaným v „Generaci“. No a co?
|
