RISK - The Reborn
Pre mňa je zase uťahané nič doska nasledujúca,...

RISK - The Reborn
Já bohužel nemohu s recenzí souhlasit,pro mně je...

RISK - The Reborn
U nás šířil osvětu místní majitel CD půjčovny....

Jack RUSSELL - Shelter Me
Tyhle reedice vůbec nekupuj, to nemá...

Jack RUSSELL - Shelter Me
Koukám, že dnes je na netu za 15 euro, což není...

RISK - The Reborn
Výborná deska od začátku do konce nemá chybu...

Jack RUSSELL - Shelter Me
Jo jo, nejdražší cd mojí sbírky. Tehdy jsem za ní...

Michael KISKE, Andi DERIS (HELLOWEEN) - Vydali jsme ze sebe to nejlepší
Z poslední desky hráli "Best Time", "Mass...

Michael KISKE, Andi DERIS (HELLOWEEN) - Vydali jsme ze sebe to nejlepší
„Budeme hrát polovinu nového alba a ne jen staré...

DEVIN TOWNSEND - PowerNerd
Miloval som Devina, aj som nejake 2-3 koncerty...












Fobia Zine

Metalopolis

metalový magazín ABYSS

Volumemax




BLOODBOUND – Unholy Cross

Nahradit dokonale Urbana Breeda je snaha předem odsouzená k nezdaru. Vzhledem k tomu, že kapelu opustil už podruhé, mají ale kluci z Bloodbound v těchto věcech jakýsi nedobrovolný tréning a napodruhé se jim už pozici vokalisty podařilo obsadit o poznání šťastněji, než tomu bylo na desce „Book of the Dead“. Ale úkol to byl nesnadný. S Urbanem totiž odešel nejen originální vokál, ale také brilantní textař a vynikající frontman. Poslední deska „Tabula Rasa“ je pro mě navíc měřítkem hudební dokonalosti, takže tu najednou byla pořádná díra, kterou bylo potřeba zalátat. Nemluvě o tom, že odešel i dlouholetý basák Johan Sohlberg, kterého na tomto postu nahradil Anders Broman.

Novým zpěvákem, který se zhostil tohoto nezáviděníhodného úkolu, je mladíček Patrik Johansson. Kapela si ho přetáhla od Dawn of Silence a já chvíli váhala, co si o téhle volbě myslet. S prvním poslechem nového alba ale všechny moje obavy opadly. Bloodbound avizovali, že se budou vracet ke stylu svého prvního alba a také to dodrželi. A pro tenhle typ muziky je Patrikův hlas jako dělaný. Jeho dravý vokální projev se mi nadmíru zamlouvá. Takže část díry se zalátat podařilo... vlastně docela velký kus, protože Patrik už dokázal i naživo, že je velmi obstojný frontman a pohybuje se na pódiu velmi suverénně. A co tedy ten zbytek?

Oproti „Tabula Rasa“ tu jsou dvě změny v tvůrčím procesu. Všechny texty tentokrát místo Urbana napsal Tomas Olsson, ale na oplátku se vzdal svého výhradního skladatelského práva. Tři skladby tak pochází z pera klávesáka Fredrika Bergha. A celé se to projevilo následovně. Máme před sebou skvělé šlapavé powermetalové album, které se víc než debutu „Nosferatu“ podobá spíš druhé desce „Book of the Dead“, akorát je o dvě třídy lepší. Hned první stadiónový hit „Moria“ vás nemůže nechat na pochybách. Bloodbound opouštějí experimentální progresi (a já tajně zamačkávám slzu) a vracejí se k silným melodickým hitům. První tři skladby mě totálně rozradostnily a vedle již zmíněné „Moria“ jsou šlapavá „Drop the Bomb“ a „The Ones We Left Behind“ tím nejlepším, co se na albu nachází. Obzvlášť poslední jmenovaná, s nádherným pomalým rozjezdem a refrénem, na který se bude při koncertech perfektně skákat.

Také bych se ráda zastavila u textů. Od filozofických jinotajů, kterými bylo „Tabula Rasa“ nacpané k prasknutí, se díky Tomasově rukopisu přesouváme k převážně bojovně laděným textům, kde převažují standartní témata jako zlo, válka, smrt... a všechno je to podané trochu prvoplánově. Jenže ejhle. Stačí se podívat trochu blíž a najednou tu máme mrazivou postapokalyptickou vizi atomové války, vyprávění o strastech vysloužilých vojáků nebo velmi osobní zpověď, která je věnována bývalým členům kapely (skrývá se pod skladbou „The Ones We Left Behind“) ... a já tak musím odvolat i svoji poslední výtku.

Hudebně by si na své mohli přijít i speedaři. Vedle jmenovaných střednětempých skladeb (a ještě nezmíněných „In for the Kill“ a „Unholy Cross“, což právě napravuji, protože za zmínku stojí) je na albu pět speedových kousků (s oním maidenovským „tyndydyn“ rytmem, který se stal po „Nosferatu“ také poznávací značkou Bloodbound – nejvýrazněji je to slyšet v „Together We Fight“). Připočtěte k tomu chytlavé refrény (do jednoho), jednu velmi povedenou baladu a fakt, že to celé zdobí Patrikův skvělý výkon a máte ve výsledku opravdovou hudební pochoutku, která se hlavně skvěle poslouchá a krásně odsýpá. A má nádherný obal.

Když se mi po tolika posleších album pořád ne a ne ohrát, jsem skoro v pokušení dát za deset. Jenže tuhle známku ode mě dostala „Tabula Rasa“ – tedy dílo, které z mého pohledu zůstane v diskografii nepřekonáno. Už jenom kvůli tomu, že se kapela vydala úplně jiným směrem. V tom vytyčeném směru ale naprosto kraluje a já můžu jistojistě prohlásit, že zalátané místo drží dokonale a „Unholy Cross“ je bez debat senzační deska.

Ray             

Alba jako Unholy Cross, kdy kapela nenavazuje na svou poslední desku, ale vrací se ke kořenům, budou vyvolávat vždycky ze stran fanoušků samé kontroverze. Jedni, v tomto případě příznivci předchozí placky „Tabula Rasa“, budou fňukat, že po tak geniálním albu se neměli vracet zpět, jiní budou právě díky tomuto „ucouvnutí“ jásat. Nepatřím ani mezi ty, co vyzdvyhují „Tabula Rasa“ do nebe, ani mezi ty, co ji zatracují. Předchozí album se mi líbí, přesto mám obě starší desky („Nosferatu“ a „Book of the Dead“) raději a tak návrat ke kořenům spíš ocením. „Unholy Cross“ se ale neopírá jenom o prvotinu „Nosferatu“, a já musím souhlasit s kolegyní, že víceméně navazuje právě na „Book Of The Dead“. I v téměř všech ostatních bodech recenze se potom shodnu s kolegyní Ray (tedy krom nepřekonatelnosti „Tabula Rasa“ – dle mého Bloodbound více sluší powerspeed, než progrese).
Na „Unholy Cross“ si najdu jednu pecku vedle druhé. Písničky jako „The Ones We Left Behind“ nebo „Brothers Of War“ chytají za srdce, jiné zase přivozují dobrou náladu. Jeden bod z plné desítky ale ubírám za opakování bojového leitmotivu ve skoro každé písničce. Zároveň jsem velmi zvědavá, co pánové vyprodukují na další desce (bylo slíbeno zapojení Patrika do tvůrčího procesu). Zmiňovaný se mi vokálově opravdu hodně líbí. Bloodbound si vokalistu vybrat opravdu umí, nehledě na charakter, jak Urban Breed, tak Michael Bormann jsou velmi kvalitní zpěváci. Právě ono střídání zpěváků u Bloodbound pak opravdu vypadá skoro jako (nedobrovolný) trend, ve kterém už snad ale nebudou pokračovat. Sice je zajímavé, že díky tomu zní každé album jinak, ale s Patrikem jim to šlape dle mého zatím snad nejlíp. Během těch pár týdnů, co patřím mezi hrdé majitele této desky, se neuvěřitelně rychle propracovala mezi moje nejhranější a tak jakou jinou známku by si měli zasloužit, než devítku? Pro moje uši je Unholy Cross téměř dokonalost.
Veronika 9/10

www.bloodbound.se

BLOODBOUND – Moria

Seznam skladeb:
1.Moria
2.Drop The Bomb
3.The Ones We Left Behind
4.Reflections Of Evil
5.In For The Kill
6.Together We Fight
7.The Dark Side Of Life
8.Brothers Of War
9.Message From Hell
10.In The Dead Of Night
11.Unholy Cross

Sestava:
Patrik "Pata" Johansson – zpěv
Tomas Olsson – kytary
Henrik Olsson – kytary
Anders Broman – basa
Fredrik Bergh – klávesy
Pelle Åkerlind – bicí

Rok vydání: 2011
Čas: 50:29
Vydavatelství: AFM Records
Země: Švédsko

Diskografie:
2006 – Nosferatu
2007 – Book of the Dead
2009 – Tabula Rasa
2011 – Unholy Cross

Související články:
BLOODBOUND – Nosferatu
BLOODBOUND – Book of the Dead
BLOODBOUND – Tabula Rasa


Vydáno: 28.05.2011
Přečteno: 6648x




počet příspěvků: 5

Titulek:Příspěvek:Datum:Jméno:
Pagan: Nikdy není...7. 06. 2011 9:55 Ray
Ty jo, to zní dost...6. 06. 2011 21:20 Pagan
Tak já vítám...3. 06. 2011 22:37 oyodo
Unholy Crossna to, jak jsem si...30. 05. 2011 16:54 b.wolf
Souhlasím je to...28. 05. 2011 9:26 Bukec.T


 
Metalforever.info © 2006 - 2024     RSS - články

stránka byla načtena za 0.11567 sekund.