První, co mě po vydání novinkového alba švédských Falconer zarazilo, byly poměrně otrávené ohlasy na internetu, kdy někteří neváhali označit "Armod" jako nejslabší položku sokolnické diskografie v celé historii kapely. Uběhlo pár týdnů a není problém se dočíst, že sedmé album Falconerů je to nejlepší, co kdy z party kolem Stefana Weinerhalla a Mathiase Blada vypadlo. Čert se v tom vyznej. Osobně zaujímám pozici umírněného středu a souhlasím s jediným. Že "Armod" je zatraceně rozporuplná deska. A cokoliv budu o téhle desce tvrdit, si prakticky vzápětí dokážu sám sobě zpochybnit.
Pokud nakouknete do bookletu na detaily, možná záhy pochopíte. Zásadní posun je totiž v tom, že Stefan Weinerhall upustil z ruky své téměř výhradní autorské pero a do života Falconer vstoupily jednak tradicionály (sice nikoliv poprvé, ale vždy šlo o ojedinělou záležitost), jednak výpůjčka od švédského legendárního trubadúra Cornelise Vreeswijka. A byť jsou Falconer šikovní aranžéři, je nabíledni, že powermetalová parketa, na které se sokolníci zahnizďovali stále důkladněji, už nebude tím zásadním stavebním kamenem (byť právě na ní si Weinerhallovci i tentokrát vybudovali albové milníky) a že se Falconer juknou do minulosti na své folkové kořeny. Další změna, ke které se Falconer postupně propracovali, je definitivní prosazení domorodštiny na kompletní ploše celé desky. Na milovníky angličtiny si vzpomněli tentokrát jen v bonusové části limitované edice, kde čtyři z novinkových skladeb zaznívají nejen v rodné švédštině, ale i v jazyce Shakespearově.
Balet mezi razancí (když Falconer chtějí znít metalově, nemají s tím problém a právě na "Armod" zašli zase o krůček dál), noblesou (nízko vyladěné a muzikálově vytrénované Mathiasovo hrdlo patří v metalové obci k těm nejcharakterističtěji podmanivým) a romantikou (kombinace vokál + akustická kytara dokáže chytit za srdce) vychází tak nějak na třičtvrtě. Jako dokonalá ukázka rozporuplnosti desky nade vše ční dlouhatánská "Herr Peder och hans Syster", ve které si smlsnou milovníci Bladova hlasu v úvodní á capella pasáži, vokální výpomoc Heléne Blad (snad Mathiasova sestra - bez záruky) kopne skladbu ještě o stupínek výš a pak... vás dřív než později přepadne pocit, že se sakra vůbec nic neděje. Díky vysokému procentu houpavých pasáží postupně sklouzávají Falconer docela často do jakési ospalé lenivosti. Přičemž heavíkový hlomoz úderného otvíráku "Svarta Ankan" s decentním chorálem, vypravěčskou grácií vokalisty, šťavnatými riffy či žonglováním s tempem i náladou sliboval kolotoč vášní.
Na podobně přitažlivou notu (a schválně si vychutnejte tu na poměry Falconer až zběsilou dynamičnost rytmiky) a nejnadýchanější refrén vsází můj žhavý tip "Griftefid". Ohromně živě působí lidovkové vsuvky, obzvlášť pak housle ve svých sporadických (až na instrumentálku "Eklundapolskan", kde vás skřipky bez rozpaků a v hlavní roli zatáhnou do maďarské salaše) výstupech dodávají písním Falconer ohromný šmrnc. Přesto se na konci alba (díky rozkolísané druhé polovině) nemůžu zbavit dojmu, jako by Falconer měli k dispozici tři šablonky, které nepravidelně střídají a chybí jim odvaha zkusit něco nového nebo chuť vyhrabat ze šuplíku alespoň čtvrtou šablonu. Což vzhledem k tomu, že skutečně důkladně zapracovali na tom, aby opět posunuli svojí tvář o kus dál, je na pováženou.
Falconerská "Chudoba" cti netratí. Přidávám se k těm, kterým se stýská po jiskřivosti (i když zejména v první polovině desky by mě tahle myšlenka ani na chvilku nenapadla) "Severáku" či pobytu "Mezi žebráky a zloději". Oproti vyčpělosti bezbladovské éry je však na"Armod" kupa přitažlivých nápadů. A i když ani famózní Mathias Blad tu (v některých částech) unylou druhou polovinu alba zachránit nedokáže, přece jen si myslím, že odstřelit dnes už opět power-folkový Falconer mezi nekonečný zástup průměrných power metalových kapel je příliš, příliš brzy.
|
