A zase přičel čas učinit zadost mým spídofilním choutkám. Této japonské kapele jsme se na našich stránkách věnovali už dvakrát, pár lidí si recenze přečetlo, přesto seriózně pochybuji, že by muzika někoho výrazněji nadchla. Je tedy velice pravděpodobné, že si následné řádky budu psát jen a jen pro sebe. Ale což, venku leje jako kdyby nebe běželo maraton, takže alespoň nějak zaplním nudný čas.
DRAGON GUARDIAN jsou projektem jednoho jediného chlápka, který se neegoisticky ukrývá za přezdívku Arthur Brave. Svoji muziku tvoří kompletně na počítačových mašinkách a v této činnosti je evidentně velice zdatný, neboť absence živých muzikantů je pro netrénované ucho (třeba to moje) naprosto nepostřehnutelná. O zpěv se tentokrát stará mužské hrdlo, jehož nositele jsem nikde nedohledal, takže je docela dobře možné, že si to celé odpěl rovněž Arthur. Je to změna oproti předešlým počinům, kde měla hlavní prostor půvabně zpívající diva Fuka. Bohužel to není změna přímo k lepšímu, jelikož mužské hrdlo nedosahuje Fučiiných (bůhví, jak se to skloňuje) kvalit.
To naštěstí neplatí o muzice. Arthur Brave se vzdal experimentování s různými progresivními vlivy a na desce „Destiny Of The Sacred Kingdom“ můžeme slyšet pouze nadýchaný symfo/speed a power metal. Osobně jsem velice šťasten, že opět nepostrádá okázale vypjaté motivy (ačkoli bych si jich dokázal představit ještě více), tak typické pro tuto kapelu a ostatně i celé Japonsko. Přesto však není mnoho tamějších kapel schopno s touto kulturně specifickou nuancí pracovat tak, aby byl výsledný produkt snesitelný i pro evropského fanouška. DRAGON GUARDIAN se to víceméně daří, ačkoli stále platí, že onen fanoušek musí být liberálního ražení, s ochotou ke kompromisu a experimentování.
Z hlediska chytlavosti řadím novinku hned za desku „Dragonvarius“ z roku 2009. Některé skladby jsou dokonce na takové úrovni, že málem atakují kultovní statut tehdejší pecky „Ankoku Butoukai“, která je pro mě neotřesitelnou speed metalovu hymnou. Z nových písní se podobným způsobem nemůžu nabažit titulu „Book Of The Magic“ s magickými neoklasickými motivy a úchvatně gradovaným refrénem. Další chuťovkou je úvodní nátisk "Treasure Land" (s obdobně strhujícím chorusem) nebo třeba pátý song „Requiem“, jenž je převzat z první desky „Seiya No Dragon“, tentokrát ovšem s podstatně lepším zvukem, což mu dodává důstojnost hodnou jeho kvalit. No a další kousky? Na každém z nich se najde něco atraktivního a třebaže to vždy neplatí o celé jejich stopáži, ty chytlavé momenty jsou natolik odzbrojující, že to bohatě stačí k tomu, aby si deska "Destiny Of The Sacred Kingdom" odnesla luxusní hodnocení.
|
