Sakra, když má někdo na kontě čtvrté album a v rodném listě desetiletku působení, tak by se od něj snad dalo čekat, že už ví, co chce hrát. Nemám sice v malíku diskografii italských Sawthis, abych mohl soudit, zda je tohle jejich setrvalá tvář, zda se do současného stavu dopracovali postupně, či zda je stylová neuspořádanost potrefila až s aktuálním „Egod“, nemůžu se však zbavit dojmu, že v rámci toho, aby nebyli příliš zařaditelní, vymýšlí za každou cenu ptákoviny (občas zařaditelné do pokleslého kabaretu). Tím si však sami podřezávají větev a vy si pak můžete připadat jak u blbě uhašeného požáru. Někde to ještě jiskří, někde vás slabě zahřeje a jinde vám už pod botama čvachtá cosi mazlavě nechutného.
Podstatou hudby Sawthis je agresivní uřvanismus, razantní thrashmetal důkladně líznutý deathmetalem a decentně přimáznutý uštěkaným hardcorem. Nešťastné je, že mazlaviny kluci hrkli hned na začátek desky. Úvodní „Mr. Zero“ sice nejde upřít devastující razanci, bohužel téměř všechno se (ať už čistší, nijak přesvědčivý hlas s tím hrubě uhuhlaným, nemluvě o skřecích v pozadí, linky, otírající se o melodie s masakrující rytmikou, nepřitažlivé refrény s nevýraznými statěmi) navzájem pere, kroutí a kouše. Z toho „téměř všechno“ se vymykají alespoň chytlavé a ostré kytary. „Act Of Sorrow“ s jakousi otravnou míchanicí vlivů z arabského poloostrova, zdůrazněnou protivně ukňouraným vokálem, se sekaným thrashem, klouzajícím do otravného štěkání. Jak kdyby všichni, co se motají kolem mikrofonu chtěli pokud možno pohřbít celkem nápaditou střelbu kytaristů. Pokud vás přes úvodní dvě skladby udrží u poslechu alespoň intenzita (úctyhodná) sdělení Sawthis, v následující položce „Barabba“ vás čeká nejdůkladnější nápor na nervovou soustavu. Intenzita sice nepoleví, spodky zní vskutku hutně a dynamicky, leč vysoce kadentní refrénový pokřik, do zblbnutí opakující titul skladby je vážně jen těžko uvěřitelný. Doplňte si k tomu další lekci arabštiny a uvolnění v jakémsi diskotékovém motivu, přeraženým kovovým rachotem a neštěstí je hotovo (i když si dovedu představit, že právě u tohohle nenáročně uřvaného kousku budou mít skalní ideální příležitost zbořit klub…).
Pokud by vás snad kapela v téhle chvíli již definitivně otrávila, vydržte ještě moment. V „A.B. Senses“ se blýskne melodie a důkaz pro to, že uberou-li Sawthis na agresi a dají prostor (do té doby ne vyhlazenému, ale dokonale zakrytému) muzicírování, vystrčí zároveň přitažlivá tykadla. A vůbec nevadí, že ve finále skladby už zase naplno hrozí, naopak, s melodickým sklouznutím jejich palba funguje spolehlivě. Pokud by v tomhle duchu vydrželi až do konce desky a ne jen přes „Twonity“ a zejména přes hodně povedenou „The Egod Teeth“ bez problému by dojem napravili. Bohužel, v „I Hate You“ se zase štěká bez hlavy a paty, nemluvě o dalším napasování pisklavého čehosi, „Vanity“ zkosí nevýrazný, neohebný a deathový vokál a stín hetfieldštiny v „Strain“ na záchranu nestačí.
Svérázové z Itálie se svým „Egod“ díru do (mého, ale obávám se, že takových bude podstatně víc) světa rozhodně neudělali. Přelomem do druhé poloviny desky si vydobyli sice ne zrovna čestné, ale přece jen místo na polici s cédečky (upozorňuju však, že ta zabírá celou jednu zeď a nevyvolená místa jsou poměrně nedostupná), takže na věčné zatracení bych to neviděl. Radit klukům, ať si udělají jasno v tom, kudy vlastně dál a na kterou z použitých ingrediencí vsadit, je zbytečné. Nepochybuji o tom, že právě tenhle zvláštní mišmaš, byť je krapet na palici, jim vyhovuje (a nejen pro to, že se pod něj dá leccos schovat…). Dokonce i v kolonce „nápady“ lze klidně udělat fajfku. Jen nesmíte k pojmu nápad lepit některé z přídavných jmen „rozumný, inteligentní, chytlavý…“
|
