Vydáte-li během třinácti let své existence (a nutno podoknout, že první a poslední album dělí pouhých devět let) šesté album a jste-li neohroženým (a zatím neohrozitelným) králem na poměrně specifickém území, je jasné, že (ejsíci či vajldi by o tom mohli vyprávět nekonečné ságy) dřív nebo později se vytrvalý kolotoč může zadrhnout. Faeřané Týr by právě téhle charakteristice mohli vyhovovat. Sice se jim dosud dařilo kvalitativní laťku postrkovat stále výš a výš, nicméně jejich hudba, založená na lidových motivech a famózních vokálech, se s každým dalším počinem stává očekávatelnou, až průhlednou. Každému jejich fanouškovi už dopředu musí být jasné, jak jejich další album bude znít…
V tomto směru Týr s novinkou „The Lay Of Thrym“ nezklamali. Přesně tam, kam před dvěma lety dosáhlo světlo severní hvězdy, tam kapela začíná se svojí aktuální novinkou. Se zaměřením na stále větší přímočarost (při zachování excelentní zpěvnosti) Týr obratně a neomezeně pohazují přitažlivými a strhujícími motivy jak Kalousek s daňovými sazbami. Ale přece jen si Heri Joensen se svojí partou pár překvapení nachystal. V první řadě tentokrát kromě obvyklého opracovávání severských tradicionálů sáhli Týr (na limitované verzi alba, která tak nad „obyčejnou“ řadovkou získává silně navrch) i k vlastní interpretaci dvou metalových klasik – jednak k robustní „I“ od Black Sabbath, perfektně ukazující, kterak specifický je styl Týr, jednak k uvolněnější „Stargazer“ od Rainbow, ve které se Heri Joensen cítí jak ryba ve vodě.
Pokud sáhnete „jen“ po standardním albu bez bonusů, ani v tomhle případě nebudete o drobné změny ochuzeni. Tou nejvýraznější je skutečnost, že – byť cover i název desky jasně odkazují na mytologii - v textech se Týr tentokrát nebojí pustit ani do témat aktuálních (byť částečně v abstraktní poloze). A co je asi úplně nejdůležitější – Týr od svých začátků značně pokročili i technicky, takže nejen famózní vokální forma, ale i hráčská vyzrálost umožňují kapele strhnout posluchače prakticky v kterémkoliv okamžiku desky.
Pokud by předchozí věta platila na celou desku, neměl bych problém s tím posunout „The Lay Of Thrym“ na samý vrchol diskografie Týr. Těžko vybírat z nejchytlavějších motivů – ať je to svěží riff, vzrušující dialog v refrénu, či melodický motiv, který si budete popiskovat od prvního protočení „Hall Of Freedom“ ještě několik dní poté, ať už je to nekomplikovaná, konfrontačně vyzývavá „Shadow Of The Swastika“, titulní kvapíková „The Lay Of Thrym“ či razantní „Take Your Tyrant“, zbavená tradiční nadýchanosti, přesto maximálně zábavná. Jenže ono to neplatí, tam kde Týr vsadí víc na přímočarost než na zpěvnou noblesu (především „Nine Worlds Of Lore“), či tam kde rezignují na přirozenou líbivost („Konning Hans“) začínají – zatím jen nenápadně, ale přece, probleskovat šedivá místa.
Týr si udržují skvělou formu. Sice u mě „The Lay Of Thrym“ neboduje tak intenzivně jako předchozí deska, ale je to spíš subjektivní rozmlsanost, než objektivní poklesky. A vrátím-li se k úvodnímu odstavci – ano, možná tenhle osud jednou Týr potkat může, ale zatím mi vize zacyklení ve vlastním světě připadá na světelné roky vzdálená.
|
