Dva roky po předchozím albu, dva roky po odchodu Michaela Kiskeho z Helloween a ten samý rok, kdy umírá Ingo Schwichtenberg, vychází Hansenově partě už čtvrtá deska, což není zlé na kapelu, která měla být původně jednoalbový projekt. Probíhá také jedna podstatná změna. Ralf Scheepers v tichosti opouští místo zpěváka. Důvodů bylo hned několik, k těm hlavním patřilo, že bydlel daleko od ostatních a také měl v té době docela velké šance v konkurzu na nového zpěváka Judas Priest. Po dlouhých letech od vydání „Walls of Jericho“ se tak za mikrofon na plný úvazek vrací Kai. A výsledek je navzdory všem očekáváním vynikající. Právě jeho charakteristický nakřáplý vokál se stává jedním z nejtypičtějších prvků nové éry Gamma Ray, která započala tímto albem.
Země svobody je prvním z alb, která bychom mohli v rámci historie této kapely nazývat legendární. Album znamenalo obrovský posun do průzračných powermetalových vod a formovalo nejen další vývoj samotné kapely, ale i celého žánru. „Land of the Free“ je zpětně skrz naskrz srdcovým albem, které je plné elánu, vzletných melodií, svěžích nápadů, dvoukopákových sypaček a hlavně báječných refrénů. Hned v čele stojí samozřejmě „Rebellion in Dreamland“ (za ty roky už trochu oposlouchaná, ale to je jenom můj problém, neměla jsem si ji tolik pouštět). Po slabších skladbách budeme pátrat marně. Naopak některé léty získávají na ceně a vůbec nejradši mám úplný závěr alba – opomíjenou „Abyss of the Void“, rozvernou „Time to Break
Free“, ve které hostuje Michael Kiske a rozmáchlou a atmosférickou „Afterlife“ s nádherným textem, která je věnovaná zesnulému Ingovi, jenž v Gamma Ray taky nějaký čas bubnoval.
Kai se tentokrát (až na tři výjimky) postaral o hudbu i o texty celého koncepčního příběhu. Jan Rubach přispěl kvapíky „Gods of Deliverance“ a „Salvation's Calling“, Dirk pak naopak nejpomalejší věcí na albu „Farewell“, ve které si brilantně vystřihl hostující vokál Hansi Kürsch, asi jako protislužbičku za Kaiův part ve Valhalle. Za zmínku stojí ještě jeden z bonusů, který se objevil na remastrovaném vydání desky a tím je přepracovaná „The Silence“ v Kaiově podání, která dává razantně zapomenout na verzi původní.
„Land of the Free“ je báječné album, které spousta fanoušků dokonce považuje za nejlepší. Tenhle názor já nesdílím. Vadí mi trochu vyčpělá produkce s nevýraznou basou, zvuk se přeci jen opravdu doladil až na albu následujícím. Stejně jako sestava – a tím i definitivní tvář kapely. Takže jakkoli si užívám častý poslech tohoto díla, půlbod navíc si ještě schovávám napříště.
|
