V roce 1997 zapadly do skládačky Gamma Ray poslední dva důležité dílky a vše bylo kompletní. Na pozici kytaristy vystřídal Dirka Schlächtera do té doby neznámý Henjo Richter (ve kterém kapela získala nejen extrémně zručného kytaristu, ale také zdatného skladatele a takovou „dobrou duši“ kapely) a Dirk se přesunul na pozici basáka. Za bicími se objevil Daniel Zimmerman, který doposavad působil v kapele Lanzer (až o rok později se začal angažovat i ve Freedom Call a Iron Savior ). Gamma Ray vstoupili do své nejúspěšnější éry a albem „Somewhere Out in Space“ do ní vtrhly přímo kosmickou rychlostí. Sestava se od té doby nezměnila, což svědčí o tom, že tvůrčí chemie zafungovala naplno.
Rovnou přiznám, že tahle deska je jedna z mých absolutně nejoblíbenějších. Pokaždé, když slyším úvodní tóny „Beyond the Black Hole“, neubráním se husí kůži. Oproti předchozímu albu se odehrála docela znatelná proměna. A to nejen v dalším posunu k průzračnému power metalu, ale také v produkci, která tento záměr konečně podporuje dostatečným způsobem. Celé album působí epicky a lehce, ačkoli se žene ve smrtícím tempu. Navíc zní velmi uceleně – jak si ho jednou pustíte, nevydechnete, dokud se okolo vás celé neprožene. Album krásně dokresluje i jeho ústřední motiv – Gamma Ray se přiklonili k vesmírné tématice, která je bude provázet i v další kariéře, i když už nikdy v takové míře.
Prakticky každá změna (ať už skladatelská, nebo v sestavě), která se od předchozího alba udála, byla k lepšímu. Styl Dana Zimmermana dovolil značné zrychlení, Dirkovi také lépe sedí basa (za kterou na tomto albu předvádí skvělý výkon), Henjo přinesl do kytarových vyhrávek hravost a lehkost (a také jich přibylo) a Kaiův hlas se v té době stále ještě zlepšoval. Navíc se do skladatelského procesu rovnou zapojili i oba nováčci a dohromady se podařilo vytvořit dokonale fungující album, které působí jako pevná skála bez jediné praskliny a zároveň z něj vyčnívá pár skutečných klenotů.
K těm rozhodně patří již zmíněná úvodní „Beyond the Black Hole“ a titulní „Somewhere Out in Space“ – obě ultrarychlé, ultramelodické, s nádherným refrénem a hlavně geniálně gradující do neskutečných rozměrů. To samé se dá říct o „Valley of the Kings“ – tady si ovšem přidejme nádherný text a vůbec tématiku o antických bozích jako návštěvnících z jiného světa (zajímavé, že album vyšlo ve stejný rok, ve kterém se rozběhl seriál Hvězdná brána, založený na stejné myšlence) a také několik naprosto dechberoucích pasáží – s odstupem času tuhle skladbu hodnotím jako jednu z nejlepších, co kdy kapela vytvořila. Do této kategorie se řadí i závěrečný opus „Shine On“ z Dirkovy skladatelské dílny, který konec desky uklidňuje do rozvláčnějšího tempa, nabízí majestátní refrén a navíc dojemný text o generačním cestování vesmírem, což je náhodou moje oblíbené téma.
Kdybych se měla zaobírat každou skladbou zvlášť, byli bychom tu do večera. Na všech se totiž dá najít něco zajímavého a to i po tolika letech důkladného poslouchání. Ještě bych snad zmínila „Watcher in the Sky“, která byla jedním z prvků čilé spolupráce Gamma Ray s Iron Savior, ve kterých nějakou dobu hrál nejen Daniel, ale i Kai (a odešel tam na stálo bývalý bubeník GR Thomas Nack) a výše zmíněná skladba se ve stejném roce objevila i na eponymním albu „Iron Savior“ jako součást koncepčního příběhu.
Power metal a science fiction, silné skladby, kvalitní produkce a Kaiův nezaměnitelný hlas ve vrcholné formě. To je kombinace, která na mě působí naprosto bezpečně. Pro mě je tohle vesmírné album rozhodně jedním ze dvou nejlepších počinů téhle bandy, ne-li tím úplně nejlepším. Definitivně veledílo.
|
