Páni, kolik pozornosti dokázali na sebe strhnout Amaranthe se svým debutem! A na jejich příkladu je skvěle vidět síla médii. Jen si představte, jak by to dopadlo, kdyby se našel někdo vlivný, kdo by začal (stejně jako u dánsko-švédských kolegů) do světa vykřikovat, že Deadend In Venice jsou supermegabomba. Přitom by klidně stačilo použít ty samé články, které se už objevily, jen by se z nich mohly vypustit výrazy jako popina a prvoplánovitost (a absentoval by i třetí mikrofon).
Škatulkáři se v případě Deadend In Venice celkem vyřádili. Nejsem si jist, zda na základě častého využití chropotu Christiana Litzby bylo nutné cpát kapelu mezi melodické smrtonoše. Nejenže hudba Deadend In Venice je poměrně projasněná a (relativně) hitová, ale jednak zásluhou příjemně křehkého, jemného (někdy až zdánlivě tenkého a zranitelného) a zcela opozitního vokálu Annabel Klein, který hraje důležitou (občas i hlavní) roli ve většině skladeb, jednak díky častým změnám tempa i nálady (od náznaků vysmátého power metalu, přes téměř speedové honičky až k agresivnímu deathu) působí velice otevřeně a přístupně.
Postavte do jedné řady syrovou a agresivní - jistě, tento výraz je dosažen především tím, že Annabel nebyla puštěna ke slovu, ale na to, aby jeden zpochybňoval plné využití pojmu death stačí jen ty pozitivně zvonící kytary - „War“, se zběsilým začátkem úvodní vypjaté „Hate Sweet Hate“ a proti nim nasaďte do ringu v prvním kole sladkou gotiku (jen si k tomu zkuste představit načančané klávesy a krapet decentnější kytary), šmrcnutou rebelií „Dirty Little Princess“), do kola druhého nejbarevnější „The Monkey In My Closet“ s
optimisticky poťouchlými kytarami.
Tady stojí proti sobě jiné váhové kategorie. Jenže když projdete celou desku, tak najednou zjistíte, že „Benátčani“ velice chytře, za podpory krapet neortodoxního a životem pulsujícího modelu krásky a zvířete, pospojovali celé spektrum barev do jednolitého, funkčního a dobře znějící koláče.
Povedená, svižně melodická, dráždivá a moderní kolekce. Deadend In Venice se přirozeně vyhýbají prvoplánovým šarádám, díky čemuž i při opakovaných „See You In Ground“ posleších neztrácí na síle a přitažlivosti. Ti, na které (alespoň v prvním kole) zabrali Amaranthe, ale přitom hledají něco hlubšího, co se tak snadno neoposlouchá, neztratí svůj ksicht a zůstane ryze metalové rozhodně nesáhnou s Deadend In Venice vedle.
|
