U nedávno hodnocených Nothgard jsem nadšeně vykřikoval, že centrum německého pohanství jest nutno hledat v Bavorsku. Jako by Kromlek chtěli se svým v dubnu vydaným albem „Finnis Terrae“ tato slova potvrdit - a to i přes to (nebo možná právě proto), že v rámci svého „Konce světa“ sáhnout i za hranice obvyklých pagan-blackových postupů. Co je však na „Finnis Terrae“ zásadní, je (při celkové délce alba, o sedm minut přesahující jednu hodinu) fakt, že na desce se ustavičně něco děje a Kromlek se vyžívají ve vytrvalé změně nálady i tempa. Což na jedné straně vede k tomu, že vás systematicky drží v napětí, co přinese okamžik příští, na straně druhé však přes poměrně důkladné množství povedených a přitažlivých motivů a nápadů si na konci desky budete (alespoň pro prvních pár protočení desky v přehrávači) jen stěží některý z nich popiskovat či pobroukávat a snaha kompletně vstřebat tuhle nálož napoprvé (no i na podruhé, či na potřetí a klidně můžeme pokračovat) se mi jeví poněkud sysifovská.
Kromlek stojí na dvou (pochopitelně, vše co vyžaduje blackem střihnuté pohanství považuji za samozřejmé) zásadních piliřích. Jedním z nich je hrubě přitažlivý řev křiklouna Alphavarga (údajně by se v rámci „Finnis Terrae“ měl projevovat v několika světových jazycích – němčina, angličtina, arabština, švédština, arabština, staroindičtina – ale potvrdit to si i přes vydatně nastražené slechy netroufám), který je tím vrchním tahounem do pohanských vod. Tím druhým jsou pak všudypřítomné klávesy. Které dokáží křiku, kousavým kytarám i výrazné rytmice dodat velice přitažlivou náladotvornost. A to i ve chvílích („Bastion“, „Metropolitan Roots“, …), kdy chytnou až diskotékově extravagantní fazónu, která se zdá sice nepatřičná, ale nakonec do tohoto pelmelu nálad zapadne.
A když k tomu doplníte stylovou nespoutanost Kromlek, kteří v okamžicích uvolnění se vydávají až kamsi k power metalovým břehům („The Cocoon“), nebojí se obklopit pompézním odérem („Creation’s Crowning Glory“) či si až rozverně zaskotačit (osobní tutovka „Moritvrvs Immortalis“), máme na světě svébytnou míchanici raných Turisas, Children Of Bodom, Heidevolk (jehož členové si, stejně tak jako René Berthiaume z Equilibrium na desce zahostují), Kalmah… A nebýt závěrečné zbytečně protahované titulní skladby, která (snad právě díky své stopáži) působí v kontextu desky celkem vyčerpaně, jen těžko bych hledal nějaký zásadní problém.
Epické, drsně nadýchané a výpravné album. Ačkoliv název desky avizuje globální pohromu, z melodií Kromlek dýchá pozitivismus a i ve stylově čistém projevu Alphavarga lze spíš než blížící se katastrofu nasát optimisticky či bojovně burcující prvky. Pokud vám voní stylově otevřené pohanství a kompoziční neposednost, je „Finnis Terrae“ výborný (ale znovu zdůrazňuji, nesnadno vstřebatelný) tip.
|
