Tak jsme se v našem seriálu dostali až elektrárenským časům. Pro mnohé fanoušky Hansenovy party je „Powerplant“ vůbec nejlepší deska v diskografii. Jednu dobu jsem si to myslela také a je fakt, že pokud chcete někomu, kdo je ještě neslyšel, představit typickou tvorbu Gamma Ray, bude to dost pravděpodobně tahle deska, kterou zvolíte. Ve vývoji znamenala odklon od zběsilého tempa a naopak příklon k maximální hitovosti, což přineslo světu několik legendárních skladeb, ale nakonec je to právě ona prvoplánovitost, která je paradoxně tím důvodem, proč mě „Powerplant“ léty trochu omrzela.
Nechápejte mě ale špatně. Je to deska, kterou si člověk vždycky s chutí poslechne a nemá šanci se při jejím poslechu nudit. Gamma Ray byli v těchto letech skladatelsky na vrcholu, Kaiův hlas na tom byl pořád moc dobře (i když ve středních polohách už je trochu cítit, že to začíná skřípat) a chemie v kapele fungovala naprosto na jedničku – skladatelsky se opět podíleli všichni, dokonce i Daniel Zimmerman přispěl dvěma kousky. I když „Strangers in the Night“ patří spíše k těm slabším na albu, z jeho druhého příspěvku „Gardens of a Sinner“ se naopak stal velký hit, který dodnes otevírá koncertní sety. A takových hitovek je tu několik – úvodka „Anywhere in the Galaxy“, Dirkova „Hands of Fate“ (časem trochu zapomenutá, což je škoda - má naprosto majestátní refrén) či závěrečná rozmáchlá a epická „Armageddon“, která naopak léty jenom zraje a neztrácí nic na svém kouzlu. Když člověk slyší začátek „Now all you sinners this is the prophecy…“, prostě se nemůže ubránit husí kůži.
Nesmím samozřejmě opominout ani dva oficiálně největší hity (nejen téhle desky, vlastně asi obecně celé diskografie). „Heavy Metal Universe“ byl Kaiův pokus o ultimátní metalovou hymnu a jakési druhé „I Want Out“ – ne, že by se úplně nepovedl, ale zmíněnému hitu se vyrovnat nedokáže. I když na koncertech samozřejmě skladba funguje skvěle. V tomto ohledu však paradoxně mnohem více jako skladatel uspěl Henjo Richter se svou skladbou „Send Me a Sign“, která se radostnou lehkou atmosférou a návykovým refrénem právě „I Want Out“ přibližuje a po právu se stala největším hitem kapely. Ráda bych ještě zmínila něžnou bonusovku „A While in Dreamland“ z Dirkovy skladatelské dílny (ostatně basák je výhradním autorem pomalých skladeb), která sice může znít trochu kýčovitě, ale svou pohádkovou atmosférou si mě prostě získala.
A teď k tomu, proč jdu oproti předchozí placce o bod dolů. „Powerplant“ je sice velmi příjemná deska na poslech, ale nemůžu se z ní zbavit toho pocitu podbízivosti. Prvoplánové hity mi ale z principu nevadí, nebýt jich, svět by přišel o spoustu geniální muziky – jenže tady je to ještě doplněno pár skladbami, které zní spíš jako vycpávky a častým poslechem (ke kterému právě ona hitovost nutí) se trochu oposlouchaly. Mám na mysli třeba „Short as Hell“, cover „It´s a Sin“ nebo „Razorblade Sigh“. Takže ano, je to výborná deska, která v diskografii Gamma Ray znamená hodně a rozhodně patří do jejich zlaté éry, jen mám prostě pocit, že nedosahuje ani na svoji předchůdkyni, ani na svoji následovnici.
|
