Je velmi poetické, když svou část seriálu recenzí Gamma Ray uzavírám deskou, která zároveň znamenala konec „klasické“ éry kapely a s tím i éry nejúspěšnější. Alespoň tedy z mého pohledu. Existuje totiž hodně fanoušků, kteří se mnou budou nesouhlasit a budou trvat na tom, že konec téhle éry znamená už předchozí album „Powerplant“. Opravdu jen těžko říct, proč někomu tolik nesedí právě „No World Order“, protože dle mého je to jeden ze dvou absolutně nejlepších počinů kapely a v mnoha ohledech mu dokonce patří rovnou to první místo.
Oproti hitověji zaměřené předchozí desce se tu hodně přitvrzuje a produkce začíná znít až agresivně. Celé album (včetně textů) působí nasraně a podle mě je údernost, která z toho vychází, přesně tím, co tvorba Gamma Ray potřebovala k dokonalosti. A ačkoli tu můžeme najít ostré kytary, agresivní vokální projev a sem tam i nějaké netradiční moderní prvky (třeba trochu industriálního vlivu v „Damn the Machine“), milovníci melodií si absolutně nemohou připadat ochuzeni, protože to nejpodstatnější – totiž chytlavé refrény – tu je v míře více než dostatečné.
A teď k tomu, proč mám vlastně „No World Order“ z celé diskografie nejradši. I když je „Somewhere Out in Space“ pro mě tou nejsrdcovější deskou, tahle ji dokáže porazit díky tomu, že mě opravdu baví celá. Od majestátního intra až po procítěnou „Lake of Tears“ (což je poprvé, kdy pomalou skladbu nenapsal Dirk, nýbrž Henjo) – každá jednotlivá skladba je prostě skvělá a zábavná. Tady se vycpávky (které mi trochu vadí na předchůdci) prostě nekonají. Ať už vezmete zběsilé nářezy jako „Dethrone Tyranny“, „The Heart of the Unicorn“ (mimochodem jedna z mých absolutně nejoblíbenějších skladeb GR) nebo „Solid“, či střednětempé hitovky „Heaven or Hell“, „Eagle“ či „Fire Below“ – jedna skladba vedle druhé nabízí nejčistší esenci power metalu, jak si ho představuji já. Šlapavý rytmus, příjemně vlezlé melodie, kvalitní texty, osobitý vokální projev a refrény, které jsou jako stvořené pro vyřvávání na koncertech.
Popravdě, ať to beru z jakého úhlu chci, nikdy se mi nepodařilo pochopit, co by proti téhle desce mohl kdokoli, kdo holduje power metalu, mít. A nepodařilo se mi to vykoumat ani při psaní téhle recenze. „No World Order“ je deska, kterou protočím třikrát dokola, a nezačne mě nudit. Každá jednotlivá skladba prošla sítem času a obstála natolik, že jsem na ně schopná pořád nadšeně pařit, kdykoli je slyším. Možná to bude právě tím, že se přesně strefuje do podoby, jakou by podle mě měl power metal mít. Každopádně je to jedna z mých nejoblíbenějších desek vůbec, která opravdu znamenala konec zlaté éry. A to i přes to, že jsem velkým fanouškem následujícího počinu „Majestic“, který byl po pěti letech, na které se kapela odmlčela, totálním vybočením z dosavadní tvorby a dle mého velmi povedeným experimentem, který ovšem spoustu fanoušků pochopitelně nepřijalo. Dodnes mě mrzí, že se tohle nové směřování neujalo, protože jsem skálopevně přesvědčená, že to byla nová cesta pro další éru Gamma Ray. Jenže poslední dvě desky dávají jasně najevo, že už se riskovat pravděpodobně nebude a začíná se zabředávat do pevných mantinelů „klasiky“. Jen se obávám, aby časem ty mantinely kapelu, která dala power metalu tolik, definitivně nerozmačkaly.
|
