House Of Lords byli vždy kapela, kde se nehrálo na průměrnost. Pompézní pasáže musely být skutečně pompézní, refrény více stadiónové, než měl kdokoliv jiný a muzikantské výkony dokonalé až k neuvěření. Tak to bylo v osmdesátých letech a tak je to i dnes. Ovšem jinak dnešní House Of Lords jsou trochu jinde než v osmdesátých a začátku devadesátých let. Změnila se sestava, ve které ze zlaté éry zůstal jen zpěvák James Christian a kde chybí zejména zakladatel, klávesista Gregg Giuffria. Právě jeho klávesové plochy byly v osmdesátých letech poznávacím znamením kapely. Ty dneska chybí a nahradily je hutnější kytary a samozřejmě Christianův hlas dostává více prostoru.
Na nové desce se na tom v podstatě nic nemění. Album jede přesně v intencích jako všechny desky od reunionu v roce 2004. Prim hraje hlas hlavního protagonisty a pečlivě vypiplané melodie, které čerpají z nejlepších tradic pomp rocku nebo AOR. Kytary jsou samozřejmě hutné, tak jak to vyžaduje současný trend v hard rocku, ale zase na druhou stranu balancují na pomezí toho, aby se skladby dali hrát v rádiích, byť aspoň v těch rockových. Komerční úspěch, který kapela dosáhla se skladbami jako „Love Don´t Lie“ nebo „Remember My Name“ na přelomu osmdesátých a devadesátých let, už House Of Lords rozhodně nečeká, ovšem to neznamená, že by nové skladby neměly kvalitativní potenciál.
Deska startuje nečekaně tvrdě, titulní skladbou, která má v sobě až iommiovské riffy, ovšem v refrénu se opakují snad všechna rocková klišé. Následující „One Man Down“ hraje na sabbathovskou strunu ještě víc, až slyšíte odkaz na období „Headless Cross“. Klasičtí House Of Lords proto poprvé přijdou se třetí skladbou „First To Cry“, která je prototypem klasického hitu této kapely, stejně jako následující „Someday When“ a „Searchin´“.
Deska jede v podstatě v klasických kolejích kapely. V některých věcech slyšíte odkazy na vlastní minulost (zejména v baladické „The Next Time I Hold You“ nebo v „Hologram“ či „Seven“, kde se ke slovu dostávají klávesy), jinde zase Christian a spol. cituje hardrockové velikány („Living In A Dream World“, kde riffy nápadně připomínají dílo Ritchieho Blackmorea).
Když se podíváme na „Big Money“ jako na celek, tak si musíme přiznat, že ta deska rozhodně špatná není. Ono vlastně od takových hudebníků, kteří v House Of Lords působí nelze čekat, že by natočili nějakou čurdu. U kapel tohoto typu jde jen o to, kolik kvalitních nápadů a melodií se jim povede pro tu kterou deska připravit. Mám za to, že teď je to trochu méně než u předchozí „Cartesian Dreams“, ovšem i tak se vám „Big Money“ bude poslouchat velice dobře a ani u ní netrvá dlouho, abyste ji dostali pod kůži.
|
