A prý že nejde dvakrát hupsnout do jedné řeky... Keltové Cruachan se o to pokusili. Tedy
alespoň trochu. Poté, co je před třemi lety opustila Karen Gilligan, s jejímž příchodem (ještě
v minulém století) Cruachan stále víc projasňovali svojí hudbu, melodičtěli a folkovatěli (všeho
s mírou) se zřejmě jevilo jako nejrozumnější navázat na počátky historie kapely a k hlavnímu
mikrofonu opět pustit Keitha Faye. Šlo očekávat, že v současné sestavě Cruachan ztratí něco ze své lehkosti. Naplnil se i předpoklad, že to šplhání zpět po historické ose se zarazí dřív, než dojde na blackové období Cruachan. Přesto si dovolím tvrdit, že "Blood On The Black Robe" zatřese s táborem fanoušků tak, jak žádné jiné album předtím.
Důvod je prostý, Cruachan jsou bez Karen značně zuřivější. Což by samo o sobě zas tak
nevadilo. Problém je však v tom, že jednak jsou coby vypravěči příliš rozvláční a mají problém
jednotlivé příběhy utnout ve správnou dobu, aniž by svými nepříliš složitými, přesto vytrvale
zdůrazňovanými melodickými nápady posluchače neutahali, jednak nebýt nápaditých a osvěžujících houslí, byl by z větší části jejich metal zbaven přídomku folk (jistě, objeví se i píšťalky či i dudy, takže lidovost zaručena je), ale zároveň by si - byť do pohansky drsnějších končin Cruachan jednoznačně míří - jen stěží vysloužil nějaké jiné štavnaté přídavné jméno. Byť Cruachan opět čerpají z dobových námětů, tentokrát k tomu přistoupili značně stroze a nenápaditě, ovládnout atmosféru a nabídnout alespoň zdánlivou iluzi autentičnosti se zdá být docela problém. Posuďte úvodní "I Am Warrior" či závěrečnou "The Nine Year War", coby nejpovedenější čistě chlapské kousky, odmyslete si housle a řekněte mi, co z těhle skladeb zbyde. Jistě, ještě stále toho nebude zas tak málo, ale tahle esence už pak nedokáže utáhnout celou desku.
Naštěstí rozchod s Karen nebyl dotažen do definitivnosti, blonďatý žolík je k zaslechnutí i v rámci "Blood On The Black Robe". Výsledkem je nejemotivnější kousek kolekce "An Bean Sidhe", kde křehký ženský vokál navodí atmosféru, která pak přirozeně zhoustne při nástupu ubzučené kytary a zintenzivní v kontrastu k uřvanému mužskému hlasu (a naopak, právě tenhle kontrast dá vyniknout i
drsně neotesanému -a snadno vyčerpatelnému -Keithovu hrdlu).
Stejně tak funguje i k celkově potemnělé kolekci opozitní a velice svěží „The Voyage of Bran". Samozřejmě můžete hádat, kdo že si to v ní rozverně zapěje... Světlou (tu přitažlivější) stranu mince zastupuje i instrumentálka "Brian Boru's March" s houpavě přitažlivými skřipkami. A schválně si rozsekněte sami, co Kareniny hlasivky udělají s těžkopádně temnou a morbidně nemilosrdnou titulní skladbou.
Budu-li Cruachan brát jako reprezentativní vzorek ohledně možnosti vstupu do jedné řeky,
tak se to fakt nedá. Jenže ono o to zjevně ani nešlo. Abych však pravdu řekl, jako příznivec jemnější tváře Keltů - tedy té, v níž výrazně zářil Karenin půvab - se s "Blood On The Black Robe" stále nemůžu porovnat a s politováním konstatuji, že skulinu po Karen se nepodařilo plnohodnotně zalepit. Jako by na odiv dávaná zuřivost táhla Cruachan do bezvýchodnosti. Ale (a o tom je to třesení táborem fanoušků) patříte-li k zastáncům teorie, že ke Keltům patří strohost, syrovost a hrubá síla, nejspíš vám letošní Cruachan padnou do noty.
|
