Lake of Tears jsou pro širokou veřejnost prakticky kapela jedné desky. Když v roce 1999 vydali „Forever Autumn“, zařídili si tím nesmrtelnost. A nutno podotknout, že oprávněně. Dodnes tuhle desku řadím mezi největší díla historie metalu. Ale i když se jejich další tvorbě zdaleka nedostává tolik pozornosti, tihle Švédové mají ve své diskografii víc povedených dílek, která stojí za poslech. Napjatě jsem tedy čekala, co přinese novinka, protože tahle kapela se jen nerada drží škatulek a nikdy nemůžete předem odhadnout, jakým směrem se na další desce vydá.
Čekat další „Forever Autumn“ by bylo pošetilé. To mě ani nenapadlo. Spíš jsem se těšila, že kapela konečně našla pevnou půdu a bude dál rozvíjet styl z poslední desky „Moons and Mushrooms“, která se mi velice zamlouvala. Zahloubané melancholické polohy s lehkým gothickým nádechem jim prostě sedí nejvíc. To by ale nebyli Lake of Tears, aby se zase nevytasili s nějakým experimentem. To už tady bylo, dokonce ve větší míře – třeba na „The Neonai“. Naštěstí až taková katastrofa to tentokrát není (pokud neznáte, tak se mrkněte – tohle album má zaručeně nejhorší obal v historii), přesto novinka „Illwill“ nakonec nesplnila moje očekávání.
Tentokrát nám pánové v tom experimentování zabrousili mírně k blackmetalovým postupům (stále ovšem převládá gothic metal, žádné totální překopávání stylu se nekoná). Přesto je tu všudypřítomný podivně strojový rytmus, který způsobuje, že většina desky totálně splývá a písně působí jednotvárně. Skladby „The Hating“, „Illwill“, „Midnight Madness“, „U.N.S.A.N.E.“ (taková gothicmetalová verze W.A.S.P., ten vliv je tam skutečně jednoznačně slyšet) nebo „Parasites“ jsou si například až nepříjemně podobné. Nějak mi to celé přijde bez nápadu, bez překvapení. Vlastně si skoro nevšimnete, že něco hraje. Vrcholem jsou pak texty, které jsou v některých pasážích až překvapivě stupidní: „Gonna get you next, floating in darkness (Six, six, six)“. Co prosím?
Ačkoli, na druhou stranu, pořád to nepostrádá to, v čem jsou Lake of Tears nejsilnější – atmosféru. Ta to nakonec docela zachraňuje a musím říct, že jsem se dostala do stádia, kdy mě po mnoha posleších album i přes všechny slabiny vlastně baví poslouchat a spokojeně si jednotvárné, lehce zachmuřené kompozice notuji. A také obal se tentokrát povedl nadmíru. Takže to jako celek vlastně úplně zlá deska není. Jen moc dobře vím, že tahle kapela má na víc. Kéž by víc skladeb na novince bylo jako „House of the Setting Sun“ - to je směr, který téhle kapele sedí. V tomhle případě říkám: Vykašlete se na experimenty a dělejte to, v čem jste nejsilnější, sakra!
|
