FLESHLESS – Slaves Of The God Machine (2011)
Děčínští FLESHLESS snad nedokáží zklamat. Možná jen grindové šílence, kteří nostalgicky vzpomínají na časy, kdy kapela brousila ostošest. Dnes už je to přece jenom někde jinde – řekněme ve vodách death metalu. Kvalita je ale o to větší, protože deathové území FLESHLESS jednoznačně svědčí. A novinka „Slaves Of The God Machine“ je toho důkazem.
FLESHLESS pořád šlapají jak skvěle namazaný stroj. To je asi to nejdůležitější, co se k jejich novince dá říct. Deska neskutečně odsýpá, až se posluchač diví, že už je konec. Nic mu ale nebrání v tom, zmačknout znovu tlačítko play. Výhodou materiálu totiž je, že se jen tak neoposlouchá. Ačkoliv se jedná o nefalšovanou řezničinu, nechybí melodické momenty a různé zvraty. A kdyby náhodou, kapela si do studia pozvala pár hostů, kteří nahrávku parádně oživují. V první řadě musím zmínit Paula Speckmana, který se do skladeb „Fixed“ a „Industrial Abuse“ perfektně hodí. V „Industrial Abuse“ a „Mechanic Pregnancy“ si zase zachraptěl Bruno z HYPNOS, který ale není tolik výrazný jako jeho americký kolega a svého času nástupce v KRABATHORu. „Slaves Of The God Machine“ je masakrózní počin, který patří k těm nejlepším v diskografii FLESHLESS. Jestli hledáte špičku tuzemské smrtící scény, jste na dobré adrese!
8/10
ABHORDIUM – When Depravity Incarnates (2011)
Finští deatheři ABHORDIUM se hlásí s novou fošnou, kterou pojmenovali „When Depravity Incarnates“. A hlásí se celkem mohutně. Nahrávka má koule, dostatečný tah a nebere kompromisy. Našlapaná jízda je podpořená pěkným zvukem, který není zbytečně agresivní, spíše podtrhuje celkovou hutnost. Na druhou stranu, kdo by čekal něco moderního, bude asi zklamaný. Kluci jedou na dávno prozkoumané vlně. Předhazují nám jeden tradiční riff vedle druhého, na čemž ale osobně nic špatného nevidím. Muzika není jen o objevování. Jestliže někdo dokáže slušně zahrát a hlavně si zapitvat v něčem, co už fungovalo před mnoha lety, není důvod ho zatracovat.
„When Depravity Incarnates“ je poctivá deska, která když už nepotěší, tak v žádném případě nezklame. Máte li rádi starý dobrý death metal, dejte Finům šanci. Snad jen kytary mi občas přijdou, že se do sebe úplně netrefují, ale třeba to byl záměr. Kdo ví...
6,5/10
BLOODSHED WALHALLA – Legends Of A Viking (2010)
Ital Drakhen věnoval svoji desku „Legends Of A Viking“, kterou vydal pod hlavičkou BLOODSHED WALHALLA, Quorthonovi, předákovi nesmrtelné blackové mordy BATHORY. A právě touto kapelou je celá deska načichlá na maximum. Někdo samozřejmě může ohrnout nos se slovy o plagiátorství, ale já si myslím, že podobně laděných kousků není nikdy dost. Ještě k tomu, když se jedná o natolik poctivou a hlavně kvalitní práci, kterou „Legends Of A Viking“ bezesporu je.
Hned s úvodní „Son Of The War“ se ocitáme v dobách desek „Hammerheart“ či i pozdějších „Nordland“. Materiál se nese v poklidném tempu, které nenásilně plyne a velmi příjemně se poslouchá. Důležité je, že nahrávka ani jednou nespadne k nudě, pozornost si udržuje neustále. Oproti Quarthonovi umí Drakhen evidentně lépe na kytaru, sem tam zazní i pěkná a čistě zahraná vyhrávka, která komplet slušně opepřuje. Nechybí ani akustické kytary, jež dokrmují celkovou atmosféru. Jasně, není to nic originálního. Ale na to dlabe pes! Hlavně, když to tak kurevsky dobře hraje! Však poslouchejte třeba nádhernou „Where´s My God“...
8/10
|
