Turné se nám nachýlilo ke konci. Poslední dva koncerty a pak už na trajekt domů. Někteří se těší, někteří jsou zoufalí a domů se jim nechce. Ať chceme, nebo nechceme, poslední dva týdny na nás zanechávají nesmazatelné stopy..
Etapa poslední: Lotyšsko a domů
Od podniku Fontaine Palace v Liepaja si všichni slibovali dost. Jednak to byla sobota a jednak jsme měli z předchozích let dobré zkušenosti jak s návštěvností, tak s přístupem vedení. A zejména s přístupem vedení. Ještě nikdy předtím se mi nestalo, že by bylo všechno zorganizované tak, že někam přijdeme, řekneme, že jsme z finských kapel, a okamžitě dostaneme zadarmo hotelový pokoj či pizzu.
Ráno jsme se tedy probudili v přístavu před hotelem Fontaine Royal. V místní restauraci jsme si dali jejich vyhlášený hovězí hamburger a pivo a na druhou hodinu se přesunuli do hotelových pokojů. Moji společnost na dvoulůžkovém pokoji si hned vyžádala Piritta, což, jak jsem později zjistila, mi zachránilo duševní zdraví, protože nedlouho potom za mnou přišel basák Manzana Johannes s tím, že nemá dvojici do pokoje..
Už zvuková zkouška slibovala hodně. Během zvukovky Vanity si vylezli na pódium Henkka a Tomi, již pod vlivem, a do mikrofonu začali řvát jakýsi improvizovaný text na melodii skladby 'Smell The Party'. Později se k nim přidala Bella v roli groupie a my pod pódiem jsme umírali smíchy.
Po zvukovce přišel čas oddechu, pizza, sprchy a další pivo a na půlnoc pak začal koncert. Jako první se představili lotyšskému publiku SomBy a měli celkem úspěch - už od první skladby se pod pódiem pohybovalo pár ovíněných jedinců. I když, pravda, byla přece jen půlnoc. Chlapci a děvčata ze SomBy opět oblékli mohutnější samské kroje a zahráli stejný set jako na předchozích koncertech, včetně cover verze 'Romeo ja Juulia' z devadesátých let.
Manzana byla místnímu publiku uz známá. Piritta se na obrovském pódiu dosytosti vyskotačila a i panáky tequily přišly během koncertu. Ty objednala pro kapelu paní Fontaine, manželka velkého bosse Louieho, kterému patří celý komplex skládající se z hotelu, restaurací, lázní, klubu, baru a nevím čeho dalšího k tomu.
Jako poslední se dostali na pódium Vanity Ink, ale protože už bylo notně po půlnoci, počet hostů se nezadržitelně zmenšoval. Vzhledem k tomu, že Piritta se dle Louieho na pódiu málo plazila, musela to za ni dohnat Bella. A tak strávila dotyčná tři čtvrtiny koncertu na zemi. Na vysouvacím molu měla dokonce takový úspěch, že ji pár fanoušků molo vytáhlo až doprostřed sálu a na konci skladby zase zpátky, a to hned několikrát.
Volná zábava pak pokračovala dle množství energie do pěti až deseti hodin ráno. Bar byl totiž, stejně jako malá pizzerie hned vedle, otevřen non-stop. Já jsem se společně s prvními odpadlíky vrátila do pokojů asi o půl šesté ráno a ve dvanáct hodin bych pak ječící budík nejradši prohodila oknem. Ale co se dalo dělat, bylo nutné se odhlásit z hotelu, nastěhovat vybavení do autobusu a vyrazit do Rigy nejpozději ve dvě hodiny.
Na místo jsme dorazili téměř včas. Autobus zůstal na malém parkovišti a část osazenstva vyrazila na obhlídku terénu. Později mě poněkud zamrazilo, když se pánové vrátili (mě nechali spát v autobuse a vyrazili sami s navigací) a prohlásili, 'vypadá to na hovno, zrušíme koncert a pojedem se ožrat do Talinu'. Když jsem pak ale viděla klub ve společnosti Mikiho, usoudili jsme, že tak hrozné to není a že se tam hrát rozhodně dá.
A tak jsme se přesunuli se vším do klubu. Rock Café Corsairs se skládalo ze tří místností, největší s pódiem o rozměrech asi tak pět krát pět metrů. Pódium samotné pak zabíralo na délku asi tak metr. Malý, špinavý punkový klub. Ideální místo na zakončení turné, kdy se mohou všichni opít a na všechno se vykašlat. Což bychom bývali udělali, kdybychom nemuseli okamžitě po koncertech nastěhovat vybavení zpět do autobusu a vyrazit na trajekt.
Na první Manzana se sešlo lidí okolo dvaceti a zaplnili místnost víceméně beze zbytku. Během několika minut jsem pak pochopila, co znamená výrok, že publikum ve východní Evropě je šílené. Je. Dav řádil takovým způsobem, že jsem se občas vážně bála, aby nedostal zásah někdo z muzikantů a my nemuseli ještě na poslední chvíli do nemocnice. Ale díky bohu, nestalo se tak.
Jako další nastoupili Vanity a Bella se davu evidentně nebála. Ba dokonce se několikrát vmísila mezi skákající fanoušky a ostatním se (částečně díky svému vzrůstu) na několik vteřin kompletně ztratila z očí. Ovšem ani zde se žádné katastrofy neudály a i Vanity Ink ukončili koncert bez vážnějších zranění. I když musím říct, že tohle byl první koncert Vanity, který jsem viděla, kde bylo publikum nebezpečnější než kapela.
Jako poslední nastoupili SomBy, kteří se v punkovém prostředí necítili moc pohodlně. Před koncertem se někdo dožadoval toho, aby se jejich vystoupení nenahrávalo, ale marně. A tak strašné to nakonec stejně nebylo. Naopak - zejména zpěvačka Miira se konečně na pódiu uvolnila a ukázala zájem o publikum. Jak jsem ji o pár článků dřív znectila, tak tady musím s potěšením uznat, že i toto děvce se umí projevit i jako rocková zpěvačka, když chce.
Od SomBy, stejně jako od Manzana a Vanity Ink, i přes hlasy, že musíme jet co nejdřív, si publikum vytleskalo přídavek. SomBy opět zahráli hit, který jsme během turné překřtili z 'Romeo ja Juulia' na 'Alfa Romeo'.
Ve chvíli, kdy Vanity hráli jako druhou nebo třetí skladbu novinku 'Dirty Little Kiss', mi vhrkly slzy do očí. Najednou jsem si uvědomila, že nechci, aby turné skončilo, že se mi v tomhle malém světě bez sprch a bez internetu líbí. Přestože jsem (nejen já) měla několik úzkostných momentů, kdy se mi stýskalo po dmově, přece jen se nám v autobuse žilo hezky..
No, po koncertech jsme bleskově naložili věci do autobusu a vyrazili do Talinu. Když jsme pak v půl osmé vstávali v hrozných kocovinách na trajekt, mezi nesouhlasným mručením se ozval zvukař Jussi: 'když jsme to domlouvali, tak se loď v osm ráno zdála jako dobrý nápad...' Tento výrok vystihl situaci beze zbytku. Na trajektu jsme si pak vyčistili zuby, nasnídali se (už za finské ceny), nakoupili levný alkohol v bezcelní zóně a poslední hodinu všichni jen leželi na stolcích a chtěli umřít.
V Helsinkách jsme pak vybalili techniku Vanity a SomBy a s dotyčnými kapelami se objetím rozloučili. Cesta pak pokračovala v sedmi lidech do Tampere, kde skončil autobus, a pak ve dvou do Jyväskylä, kam měl cestu (naštěstí autem) kromě mě i Jussi. V Helsinkách jsme přistáli v půl jedenácté a já se domů dostala v sedm večer.
Co říci závěrem? Smích, radost, nervy, slzy, objetí, dojetí, modřiny a vzpomínky.. Ještě jednou! A co nejdřív :)
|
