Ačkoli Doro poslouchám, co pamatuji, až do čtvrtečního večera se mi nikdy nepodařilo vidět její koncert. Minulý rok na Masters of rock mě opravdu mrzelo, že jsem s celou nedělí propásla právě i vystoupení metalové královny a tak nepřicházelo v úvahu nic jiného, než to při nejbližší příležitosti napravit. Moc dobře znám koncertní pověst téhle sympatické dámy, takže jsem čekala jenom to nejlepší. Což jsem nakonec, společně se zbytkem publika, měla dostat ještě ve větší míře, než by mohl kdokoli očekávat. Marně přemýšlím, kdy jsem naposled viděla takhle dlouhý set.
Večer ale začal trochu vlažněji a to díky volbě Merendine jako předkapely. Nemyslím si, že byl někdo v sále obeznámen s tvorbou těchto italských thrasherů, kteří nedávno zkrátili jméno z původního názvu Merendine Atomiche, a nemám ani pocit, že moc lidí bude mít po jejich vystoupení touhu tuhle neznalost napravovat. Neříkám, že kapela byla špatná, to vůbec ne. Hned na úvod se jim podařilo vyvolat pár zvednutých obočí, když všichni členové nakráčeli na pódium v maskách, které připomínaly 
film „V for Vendetta“. Ty šly naštěstí během druhé skladby dolů, nevím, jestli bych se na ty trochu vyšinutě se usmívající ksichtíky vydržela dívat celou dobu. Tak nějak to ale stejně bylo to nejzajímavější, co na pódiu dokázali předvést. Pravděpodobně to bude tím, že thrashi jako žánru opravdu neholduji a podle ohlasů publika, které se většinu času zmohlo jen na zdvořilé zaplácání dlaněmi mezi skladbami, jsem nebyla jediná. Zpěvák Luca Zandarin nedokázal zaujmout ani nijak výjimečným hlasem a tak v podstatě jediné, co mi z koncertu uvízlo v hlavě, je skladba „Stand up and Fight“ z poslední desky, která byla aspoň trochu chytlavá.
Následná show Doro pak byla úplně jiná káva. Už jsem zmínila dlouhý set. To je asi slabé slovo. Už pomalu v půlce jsem si říkala, že už se bude blížit konec a on pořád ne a ne přijít. Doro je maximálně obdivuhodná žena. Nejen, že by jí hlas, postavu i vitalitu mohly závidět o polovinu mladší slečny, ona je navíc dokonalým příkladem toho, jak by se hvězda takového formátu měla chovat k fanouškům. Už při otvíráku „Earthshaker Rock“ jsem musela obdivovat, jak moc to Doro sluší, jak dokáže neúnavně dělat show a ještě u toho zpívat, jako by ty roky vůbec neexistovaly. Co se mi ale líbilo úplně nejvíc, to byl kontakt s fanoušky. Každou chvíli byl mikrofon někde v prvních řadách, ať už ke skandování, zpívání (refrén „All We Are“ zvládla i malá holčička, která si koncert užívala asi ve třetí řadě na ramenou rodiče), nebo k milostným vyznáním, kterých bylo ten večer několik. Doro se tak třeba dozvěděla, že je krásnější než vesmír a vypadala z toho upřímně v rozpacích. Také ten večer dostala velký puget od zástupců své české tribute kapely a bylo vidět, že výrazná přízeň fanoušků ji hodně hřeje u srdce. A možná právě proto jsme se od ní na oplátku dočkali tak nadstandardní show, ačkoli kapesníčky a kapky do nosu, které byly na pódiu připravené, mohly napovědět, že na tom zpěvačka zdravotně není úplně ideálně. Výkon to ovšem neovlivnilo ani trochu. A zbytek kapely nezůstával vůbec pozadu. Doro si k sobě pečlivě vybrala opravdové showmany. Mistr bubnů Johnny Dee si dokonce vysloužil skandování svého jména ještě před tím, než se vůbec stihl předvést s bubenickým sólem.
Jádro setu tvořily očekávaně hity Warlock, což většina fanoušků (kteří opravdu zastupovali tři generace) určitě ocenila. Nejvíc mě potěšily hned druhá „I Rule the Ruins“, „Hellbound“, „Metal Tango“, „East Meets West“, která zazněla jako jeden z nepočítaně přídavků, legendární „Für immer“ a samozřejmě natahovaný ultimátní hit „All We Are“, kde se celé publikum dosyta vyzpívalo. Celou dobu jsem jen měla trochu obavu, aby se mikrofon, který Doro nabízela publiku, neocitl i u mě. Nechtěla jsem, aby většina sálu předčasně opustila show kvůli mému vyhlášenému pěveckému umění. Mimo svou tvorbu přidala Doro ještě dva covery a to konkrétně Diovo „Egypt (The Chains Are On)“ a hymnu Wackenu „We are the Metalheads“. Nezapomněla ovšem samozřejmě ani na svou novější tvorbu (ačkoli byla trochu v menšině) – výborně vyzněla třeba pomalá „Herzblut“ z posledního alba. Dočkali jsme se také ochutnávky z desky připravované. Nová skladba nesla název „Raise Your Fist“ a fungovala okamžitě. Moje oblíbené album „Warrior Soul“ pak zastupovaly „Haunted Heart“ a „You´re My Family“ – druhá na přání fanouška z publika. To byl podle mě vůbec vrchol večera. Když se kapela vrátila snad už ke čtvrtému přídavku, nechala Doro vybrat publikum tři skladby a naprosto bez přípravy tak zazněly mimo výše zmíněné ještě „Without You“ a celé to pak uzavřela nádherná „Love Me In Black“. Věcí, co bych chtěla ještě slyšet, chybělo nepočítaně, ale už takhle se show protáhla téměř o třičtvrtě hodiny.
Doro Pesch bez jakýchkoli pochybností potvrdila, že svůj titul nosí oprávněně a že jí opravdu záleží na fanoušcích a je ochotná kvůli nim nechat na pódiu všechno. Její výkon byl bezchybný, zábavný a velmi sympatický. Nezbývá mi nic jiného, než před první dámou metalu hluboce smeknout.
|
