Když někdo svoji kapelu pojmenuje po jednom (z mnoha) pitomoučkých filmů s Chuckem Norrisem v titulní roli, je zřejmé, že se asi moc vážně brát nebude. V případě těchto Finů je tomu přesně tak, přičemž není těžké uhádnout, jaký že metalový subžánr je pro parodickou nadsázku nejideálnější (pokud někomu ještě nesvítá, nechť se podívá na cover desky). Ano, crossover je správná odpověď, a v tomto případě by nebyla špatně ani varianta thrashcore. Pozornost nechť tedy zbystří všichni milovníci Billyho Milana a jeho spolků S.O.D. a M.O.D., stejně jako fandové MUNICIPAL WASTE či Anglánů GAMA BOMB.
Výčet těchto jmen přitom není ani trochu velkohubý, neboť obsah desky s všeříkajícím názvem „Megamosh“ (podle skladby S.D.I.) skutečně dosahuje nemalých kompozičních kvalit. Zejména legendární stopy tlouštíka Billyho Milana jsou zde hodně znát a prostupují doslova každý tón alba, včetně zpěvu Majora Harmageddona, jenž s Milanovou barvitou razancí celkem věrně koresponduje.
Zpěv se bohužel odehrává v rodném jazyce, takže nemůžu sloužit rozkrýváním textových špeků, které si utahují z Chucka Norrise a dalších podobně sofistikovaných záležitostí a předpokládám, že vy jste na tom podobně. O to víc se ovšem můžeme soustředit na samotnou hudbu, jejíž údernost, energie a správně dávkováná agrese nedá ani na moment vydechnout. Skutečně, komu se stýská po výše zmíněných Milanových smečkách a lituje, že už pěknou dobu nic nenatočil (a vypadá, že ani nenatočí), má zde dokonalou alternativu, která tento hlad celkem spolehlivě zaplácne. DELTA totiž legendární subžánrové skladby hojně cituje, mnohdy dokonce do jedinoho jediného tónu. V praxi to např. znamená, že skladba "Megamosh" od S.D.I. začínala pořváváním slov: "S.D.I.! Megamosh! S.D.I.!, Magomosh!". V tomto případě to je: "DELTA FORCE! Megamosh! DELTA FORCE! Megamosh!". Samotný song ovšem uhání v daleko rychlejších otáčkách, čímž veškerá podobnost hodně rychle mizí.
V rámci tradice a plynulé dynamiky nemůže mít album dlouhou stopáž, přesto je jen něco málo přes dvacet minut strašlivě málo a bůhví, jestli se vůbec něco takového dá nazvat DLOUHOHRAJÍCÍ deskou. K tomu je poslední track coverem sodomáckého nášlehu „Outbreak Of Evil“, takže těch (víceméně) původních skladeb je hodně málo, navíc mají charakter orgasmu (= jsou sice nezapomenutelné, ale sotva začnou, už končí), pročež nemůžu jít s hodnocením ještě výš, ačkoli bych si to v tomto případě opravdu hodně přál.
|
