 Celých třináct let se brazilští Woslom dopracovávali k debutovému albu. Za tu dobu vypustili sice pět demáčů, ale první oficiální nosič spáchali až vloni. V kontrastu k tomu, kolik času jim stálo vyprodukování prvňáčka, pokládá jejich z řetězu utržený thrash metal otázku, co všechno se dá v metalu stihnout za jedinou minutu. Vzhledem k tomu, že a) těch minut je víc než sedmačtyřicet a za b) prakticky o žádné z nich se nedá říct, že by byla zbytečná, či že by se u ní jeden nudil, odpověď je jednoduchá. Dá se toho stihnout hodně a v případě „Time To Rise“ to stoprocentně stojí za poslech.
Ustavičné a nepřetržité riffování v buď zběsilém nebo ještě zběsilejším tempu, podpořené razantní a pestrou rytmikou evokuje velkou thrashovou čtyřku (ne náhodou se jeden z demáčů jmenuje „Woslom Remains Metallica“, ten hlavní inspirační zdroj je naprosto jasný), klukům nedělá problém udržet napětí, dynamiku a švih i ve dvou více než osmiminutových skladbách, u kterých by se jisté zacyklení dalo očekávat (a snad i odpustit), ale nic podobného se neděje.
Aby snad nedošlo k přehnanému thrashmetalovému obžerství, občasné (maximálně decentní) uvolnění může probudit vzpomínky na německé Rage z počátků jejich působení. Ostatně nejen samotná hudba, ale i hlasový projev Silvana Aguilery opakovaně evokuje mladého Hetfielda, nakříženého s čerstvě dospělým Peavym Wagnerem.
Tak, jak se s tím Woslom nemažou, tak já nemám potřebu zbytečně plýtvat slovy nad povedenou, ale nijak výjimečnou smrští. „Time To Rise“ je strhující jízda urvaného vagónu, která milovníky raného thrashe v moderním hávu musí svými povedenými riffy, chytlavým sólováním, divokým vokálem a devastující energií, zabalenou do (nikterak primárně podbízivých) melodií slastně smést z povrchu zemského (nebo aspoň minimálně z kolejí a jejich nejbližšího okolí).
|
