Je to zvláštní, ale v krátké době za sebou se nám zde seřadila dvě alba, jež trpí (slovy kolegy Savapipa) podivnou anomálností, když jejich hudební obsah vykazuje absenci významnějšího emotivního vzruchu, a přesto se o nich nedá s klidným svědomím napsat, že by byla nudná. V prvním případě se jednalo o Italy HYPERSONIC, v tom druhém jde o Američany ECHOTERRA a jejich novinku s poetickým názvem „Land Of The Midnight Sun“.
Bohužel je hned v úvodu nutné zmínit blbý sound, který místo aby organicky slučoval majestátní symfo prvky s power metalovou úderkou, tříští jeden nástroj o druhý, korunu všemu pak nasazuje nepochopitelně syntetický zvuk bicích. Většina kapel si už dnes dokáže pohlídat kvalitní produkci, ECHOTERRA to nezvládla a celkový dojem ze své jinak velmi slušné hudby tím osudově zrelativizovala (v konečném hodnocení to znamená jeden bod dolů).
Jde o druhé album kapely, přičemž to první s návzem „The Law Of One“ za velkou pozornost nestojí a od novinky ho dělí obrovský kvalitativní příkop. První, co musí při poslechu zaujmout, je vypracovaný operní (ex-nightwishovské Tarje nikoli nepodobný) vokál půvabné pěvy Melissy Ferlaak (známé z působení u Rakušanů VISIONS OF ATLANTIS). Dalším významným bodem je všudypřítomné klávesové preludium, které se k mé potěše nejčastěji odehrává v čembalovém efektu, což dodává celé záležitosti příjemný neobarokní nádech.
K přiblížení hudebního obsahu vybírám skladbu „Genes Of Isis“, která celkem přesně vystihuje skutečnost popisovanou v prvním odstavci recenze. Začíná se podmanivým klávesovým motivem (jako od Bacha!), jenže ten se uvnitř písně nijak zvlášť nerozvíjí a jeho chytlavost postupně zcela vyšumí, tedy přesně do doby, než se opět vynoří v refrénu a závěru songu. Prvotní vzrušení je tak hodně nepříjemně tlumeno, což je obrovská škoda. No a podobně je na tom většina skladeb, jež honosí řada milých melodických motivů, v celkovém měřítku ale žádná z nich v hlavě neuvízne. Přidejme k tomu bídný zvuk a můžeme mluvit o velmi smutně promrhaném potenciálu.
|
