Španělské kapely je příjemné hodnotit, neboť většinou oplývají puncem jižanské osobitosti, jež znamená příjemnou alternativu ke standardnímu power metalu evropského typu. Navíc často zůstávají věrni mateřskému jazyku, což samo o sobě k zážitkové diferenci bohatě stačí. Vzpomeňme bandy jako je TIERRA SANTA, SARATOGA nebo AVALANCH a řada z vás bude hned doma. Jak si v této konkurenci stojí dnes hodnocení EDEN?
Vůbec ne blbě. Novinka „Caminante Del Tiempo“ obsahuje několik velmi chytlavých momentů, které se staly dostatečně pádným důvodem k sepsání těchto řádků. Právě ony prezentují příjemnou odlišnost, jež se vyznačuje mimořádně patetickým melodičnem, ze kterého se většině "běžných" hudebních publicistů krabatí kůže i pod nehtama. No a o něco takového bych vás přece nemohl ošidit.
Dle výsledné známky je asi patrné, že se zdařilé motivy nerozlévají po celé délce hrací doby (stejně tak zvuk mohl být daleko razantnější a méně výškově roztříštěný).
Naopak, většina skladeb zaujme jen částečně v některé ze svých částí, dvě z nich jsou pak nudné docela (hned úvodní „Siento Que El Tiempo Se Va“ a předposlední „Trovador“). Jenže oproti této šedi stojí hned tři kousky chutné a lahodné jako domácí jahoda z počátku léta. Ať už je to titulní věc či pátý song "Junto A Ti", minimálně refrény těchto songů si s kapelou velmi rádi zazpíváte a z hlavy je dobrovolně nebudete chtít dostat.
Působí to sice prvoplánově a v televizní tvorbě bychom k pojmenování toho všeho našli ideální ekvivalent ve slově telenovela (viz také obal desky), jenže určitý relaxační účinek to má, takže jakýpak copak. A to jsem ještě nezmínil vrchol alba, ukrytý pod názvem „Descanza En Pas“. Takže milovníci jižanské nasládlosti, jděte bez obav do toho, zklamáni patrně nebudete.
|
