Something beautiful this way comes... ICED EARTH sice do dnešního dne vydali deset regulérních řadovek, ovšem vrchol této kapely, lépe řečeno jediného stálého člena a veškerého myslitele Jona Schaffera, je možno naleznout už na desce páté, dnes hodnocené. To, co z Jonovy hlavy a rukou vylezlo v roce 1998, nemá obdoby nejen v rámci jeho smečky, ale v jistém ohledu i v rámci celé (moderně) metalové historie. Jistě, už předešlé počiny IE byly skvělé, na "Something Wicked This Way Comes" se ale Jonova kompoziční výjimečnost ještě znásobila a ve své působivosti jeho jméno jednou provždy vepsala do metalových palic na celém širém světě.
Z velmi kladně přijatého počinu "The Dark Saga" si novinka vzala esenciální vzorek symbiotické rovnováhy mezi agresivní a melodickou složkou, a doplnila jej honosnou důstojností, která přece jenom na předešlé desce v některých momentech scházela. Přeloženo do srozumitelnějšího jazyka, lehké thrash metalové schéma Temné Ságy bylo okořeněno tak tučnými tvůrčími špeky, že zmizela veškerá samoúčelnost a náznaky hlušších míst (jakkoli jich bylo už minule minimum). Struktury skladeb nabobtnaly k maximálnímu perfekcionismu, kdy na mnoha místech doslova fyzicky cítíme, že posloucháme něco zcela mimořádného, bombastického a v každém ohledu dokonalého.
V mých uších to platí zejména o triu "Burning Times", "Melancholy (Holy Martyr)" a "Watching Over Me", přičemž nakažlivá HITOVOST těchto písní znamená už sama o sobě dostatečně pádný důvod k udělení plného počtu bodů. Jenže to není potřeba, neboť zbytek skladeb je na tom v kvalitě svých tónů velmi obdobně. Něha a křehká procítěnost je mísena s metalovou silou a agresí, ani na chvíli však jedno nevylučuje druhé a vše dohromady zase tvoří neobvykle konzistentní a časem jen těžko nahlodatelný celek.
Jako příklad si poslužme songem "Blessed Are You". Ten ve svých melodických linkách i nekonečně precizním Mattově zpěvu obsahuje takové množství NĚHY, že ho snad budu jednou chtít zahrát na svém pohřbu. K tomu přirozeně naléhavá hra kytarových riffů a dechberoucí metalový opus je na světě. Sranda ovšem je, že není osamocen, ale svým půvabným okvětím pouze ideálně zapadá do omamně barevného hudebního pugétu.
Katarze této desky je situována do závěrečné trilogie, která jen potvrzuje výjimečnost předešlého materiálu. Přesto je to malinko smutný konec, neboť z dnešního pohledu znamená ukončení vrcholného období Jonova talentu, po kterém už pro autora těchto řádků přestala být jeho kapela zajímavou. Díky deskám vyšlým v devadesátých letech bude ale navždy uzamčena v nejtanějších sklepeních mého srdečního Alcatrazu.
|
