Konec roku 2011 sebou přinesl několik hudebně i tématicky velmi shodných nahrávek. Koncepční lyriku, zabalenou do epické power metalové symfoniky, uvedli na svých novinkách jak Italové ANCIENT BARDS či Finové NIGHTWISH, tak i dnes hodnocení Švédové DRAGONLAND, kteří deskou "Under The Grey Banner" uzavírají trilogii The Dragonland Chronicles, započatou na prvních dvou albech kapely. Týká se to ale daleko víc textového či vizuálního fantazírování (samozřejmě v Tolkienově stylu), než samotné hudby, jež daleko více navazuje na minulý počin "Astronomy".
Což v praxi znamená, že speed a power metalový základ opět ustupuje mohutným orchestracím a složitějším kytarovým strukturám, jež se někdy ve svých orgiích stávají čistokrevným progresem. A ten je zase využíván k vytváření příběhu a atmosféry. Bohužel, jak se to už této kapele stává, tyto postupy jsou většinou adynamické a dramaturgicky poněkud rozbředlé. Osobně si tak daleko více užívám přímočarejší metalové jízdy a nějaký koncepční příběh bych s klidnou duší oželel.
A vše přitom začíná tak krásně. Po nezbytném intru přijde ke svým tónům skladba "Shadow Of The Mithril Mountains" (navazující na dokonalý song "Majesty Of The Mithril Mountains" z desky "Holy War"), která přímo úžasným způsobem propojuje hudební kořeny kapely s její novodobou tváří. Zaslechneme tak i speed metalový rytmus, jenž je důmyslně propojen s mohutnou orchestrací a podmanivými melodickými motivy. Kdyby se v tomto duchu odehrával i zbytek desky, byla by to naprostá pecka. To se ovšem ani zdaleka neděje.
Přesto jsou těsně navazující skladby velmi slušné, přičemž v šestém kousku dokonce nalézáme nejvyšší vrchol celé fošny. Song "The Black Mare" mě totiž doslova posadil na prdel a znamená pro mě nejen katarzi této desky, ale i jeden z největších zážitků celého roku! Takhle si představuji epický metal, který klade zásadní důraz na symfonický majestát a spektakulární skladatelské postupy. Dominantní orchestrální motiv této skladby by mohl tvořit kulisu k závěru toho nejdražšího hollywoodského bijáku, metalové části a dechberoucí refrén zase musí uchvátit srdce každého kovaného melodika. Už jenom kvůli této skladbě stojí nové album za poslech a všechno ostatní může vzít čert!
...což bych si mohl říct jako posluchač, jako recenzent ovšem musím ohodnotit i ten zbytek. Takže vězte, že v druhé půli nahrávky je dalším kladným momentem kousek titulní, který ve svých osmi minutách nabídne řadu působivých míst, k prvotřídní chytlavosti ale i jemu cosi schází. Snad je to dáno pocitem jisté umělosti, jehož se nemohu při poslechu zbavit, jakoby Švédové hráli na prvosignální efekt, bez dostatečného "srdečního" vkladu. Samotný závěr patří (díky kamaráčoftu s kytaristou Olofem Mörckem) zpěvačce Elize Ryd (AMARANTHE), kterou doprovází hudební podklad jako vypadlý z nějakého elfího jukeboxu. A další písně? Věnoval jsem jim opravdu hodně ušních průzkumů, téměř v každé z nich je lahodný melodický motiv, jako k celku se ale budu rád vracet pouze ke dvěma z nich. I přesto jde (hned vedle minulého počinu "Astronomy") o jednoznačně nejlepší desku v historii kapely, hlavně proto, že ty první tři nestály (až na pár výjimek) za moc.
|
