Zimní Masters of Rock už je pomalu stejnou stálicí koncertní sezóny, jako je jeho letní bratříček. A letos byl hned od začátku o lístky takový zájem, že se musela celá akce přesunout. Z haly Euronics, typického místa konání, to naštěstí bylo vlastně jen o pár metrů – na protější zimní stadion. Už před otevřením haly se venku na chladném, pozdně listopadovém vzduchu mačkala slušná řádka lidí, ačkoli těsně před festivalem panovalo jisté rozčarování. Line-up se totiž z různých důvodů sesypal jako domeček z karet. Postupně odpadli Symfonia, Testament, As I Lay Dying, Necrophobic a nakonec i Septicflesh. Jela jsem původně kvůli třem kapelám, zůstala mi jedna a kolem hromada věcí, co jsem buď nikdy neslyšela, nebo vážně moc nemusím. Začínalo to vypadat na ne tak zábavný večer, jak jsem původně čekala.

Tomu nahrál i začátek festivalu. Venku byla pěkná zima (to se dalo čekat), fronta u pokladen byla dlouhá (a já si ji kvůli akreditaci musela vystát) a co bylo nejhorší – zimní stadion dostál svému jménu a fungoval jako jedna velká mrazírna. Od zakrytého ledu šel takový chlad, že nebyla šance, že se budou prostory postupně rozehřívat a kdo nehodlal celou dobu pařit vepředu, nebo se alespoň nějak zahřívat vnitřně, mohl si jako já po chvíli zase vyzvednout ten kabát, co jsem si naivně dala do šatny. Díky zmíněné venkovní frontě (a tomu detailu, že se mi ráno nechtělo vstávat, tak jsem jela až dalším vlakem), jsem prošvihla první kapelu, frantíky Benighted . Ty zvuky, co se tak líbezně linuly z vnitřku haly, mi ale stačily k tomu, že jsem toho moc nelitovala. Bylo mi jasné, že většina večera se bude jen těžko dát označit jako „melodikův ráj“, takže jsem trochu obrnila svůj hudební vkus a šla omrknout, co nám letošní ročník nabídne.

Hned na úvod to byl pěkně exotický balíček. Kapela Nervecell je oficiálně z Dubaie, národnost jejích členů je ale ještě zajímavější – Libanon, Jordán, Indie a Austrálie. Jejich zběsilý thrash/death ale žádnou exotikou nevoněl, což mě trochu zamrzelo. Když už je někdo z pro metal tak netradičních zemí, mělo by se toho využívat. Takhle jsme viděli jen půl hodinu dobře odvedené práce, která ovšem už po chvíli začala pokoušet moji žánrovou trpělivost.

Hrozně jsem se těšila na Septicflesh, je to totiž jedna z mála kapel z extrémních žánrů, která se mi opravdu hodně líbí. Určitě jsem nebyla jediná a tak to náhrada na poslední chvíli neměla úplně jednoduché. Němečtí mladíčci Hackneyed (tentokrát old school death metal) navíc nastupovali před ještě ne úplně zalidněnou halu. Přesto se ale vsadím, že nemají šanci hrát pro takové publikum každý den. Sice mi kapela opět neseděla žánrově, ale chlapci to doháněli obrovským nasazením. Kytaristé se předháněli v pobíhání a házení hlavou a v ničem si s nimi nezadal ani energický zpěvák. V kontrastu s tím pak byl profesorsky působící basák, který se spokojil s postáváním a nezaujatým výrazem. Celkově mě ale kapela docela bavila a aspoň jsem neměla chuť rovnou utéct (zatím).

S následujícími Blowsight jsme se žánrově přesunuli úplně jinam. Nejsem fanouškem ani těhle moderních odnoží metalu – za vše asi bude mluvit to, že kapela jela turné se Sonic Syndicate. Blowsight jsou sice o dost melodičtější, než jejich krajané, ale zase pořádně vybočují vzhledem. Když naběhli na pódium, trochu jsem se zděsila – za mikrofonem emo chlapec, za kytarou pankáč… co z toho asi vyleze. Nakonec jsem si překvapivě jejich show užila (rozhodně víc, než deathovo-thrashové kombinace, to už opravdu radši přežiju trochu toho MTV rocku). Zpěvák Nick měl docela příjemný projev a i zbytek kapely se poctivě staral, aby byl na pódiu nějaký pohyb. Nakonec zazněl ještě cover. A tady jsme šli do popíku, jak to jen jde. Kapela vybrala „Poker Face“ – Lady Gaga ovšem v jejich podání nezněla tak úplně nestravitelně. A publikum reagovalo nadšeně, takže proč ne.

Čekala jsem, že mě povzbudí vystoupení Kingdom Come, ale asi jsem po německých klasicích chtěla moc. Předvedli léty prověřený hard rock, hodně lidí určitě v nehostinném prostředí haly zahřáli aspoň u srdce, mě to ale bohužel nechytlo. Asi bude na vinně moje neznalost jejich desek, možná taky to, že mi absolutně nesedí zabarvení vokálu Lennyho Wolfa. Koncert byl fajn na klidné sledování z tribuny a podupávání do rytmu, ale během vyměřené hodiny to prostě začalo nudit. Dostatečná náhrada za hlas Andrého Matose to tedy nebyla. Po jejich koncertě už jsem měla taky plné zuby stadionu. Všechno bylo namrzlé, schody začínaly být pomalu životu nebezpečné a došlo i k několika úrazům. Za ten můj mohla triková lavička, co předstírala, že není sklápěcí, dokud jsem se přes ni nepokusila přelézt. Nakonec jsem byla ráda, že to skončilo jenom velkou podlitinou na noze. Další na programu byli Coroner a to už by na mé citlivé melodické ucho po tom všem bylo asi moc. Bylo třeba si odpočinout alespoň nad jedním pivem někde, kde bude tepleji, což byl překvapivě venkovní pivní stan.

Vrátila jsem se až na Morbid Angel. Jak to celý den nevypadalo, tak teď už byla hala nacpaná k prasknutí. Ani tady nemůžu bohužel posloužit vyčerpávajícím svědectvím. Floridskou kapelu jsem viděla prvně a ani ji byste v mém přehrávači nenašli. Kapela má v diskografii z čeho vybírat a jejich death metal mě ten večer překvapivě dost bavil. David Vincent má mohutný hlas, a ačkoli mimo zpěvu obstarává ještě basu, jejich show rozhodně není statická. V deatmetalové smršti jsem poznala skladby z posledního alba („I Am Morbid“ a „Nevermore“), znalce kapely jistě potěšila i vzpomínka na starší období, třeba v podobě „Angel of Disease“. Ve výsledku musím opravdu smeknout, kapela prokázala svoji kvalitu, když mě dokázala zaujmout na víc jak hodinu hudbou, co mě normálně vůbec nebaví.

A pak přišlo přakvapení, které bylo trochu pokaženo tím, že bylo předem ohlášeno. Na pódium vylezli Joakim Brodén a Pär Sundström ze Sabaton, v rukou českou vlajku s logem vlastní kapely, jenom aby oznámili, že budou v neděli uzavírat letní Masters of Rock a že jen pro české publikum složí speciální singl, který vyjde jen u nás. Tedy – Joakim oznamoval (s použitím takového množství češtiny, kolik je v jeho možnostech), Pär spíš jenom postával vedle něj. Každopádně pánové sklidili jenom za tohle ohromný aplaus.

A konečně jsme se dostali k hudbě, kterou taky trochu znám. Tedy ne, že bych byla nějaký velký znalec tvorby Amon Amarth, viking metal taky není zrovna můj oblíbený žánr (že jich tam ten večer ale bylo nepřeberné množství, chyběl jenom nějaký grindcore), ale třeba „Twilight of the Thunder God“ jsem nedávno poslouchala docela často. Takže jsem znala aspoň oba přídavky. Mimo toho se samozřejmě hrálo z nové desky, tam jsem se naopak nechytala vůbec. Pro mnoho lidí ovšem očividně nastal vrchol večera a i přesto, že už všichni museli být promrzlí na kost, veliké publikum se nenechalo moc pobízet a s radostí se nechávalo dirigovat Johanem Heggem za mikrofonem. Kapela si taky vymyslela specialitu na fotografy – mohli jsme jít fotit až poslední dvě písničky. Byla vážně legrace tam stát a hádat, které to asi budou. Také jsem se nedopátrala důvodu téhle akce – ledaže by pánům přišlo málo vikingské se fotit upravení a chtěly být na těch fotkách pěkně zpocení.
Playlist: War of the Gods, Runes to My Memory, Destroyer of the Universe, Live Without Regrets, The Pursuit of Vikings, For Victory or Death, Varyags of Miklagaard, Embrace of the Endless Ocean, Free Will Sacrifice, Asator, Death in Fire, Twilight of the Thunder God, Guardians of Asgaard

Pro všechny tvrďáky odchodem Amon Amarth z pódia večer hádám skončil a já se divila, že nakonec v hale zůstalo takové množství lidí, co očividně pro Gamma Ray celý den trpěli podobně, jako já. Dávno pryč jsou doby, kdy bych kvůli vystoupení téhle kapely nemohla týden předem spát, ale přesto jsem se pořád těšila hodně. Ani ne tak kvůli hostování Michaela Kiskeho (to mě zatím nechávalo chladnou), ale hlavně kvůli netradičnímu setlitu, který byl nachystaný. A já se na něj předem ani nemrkla. O co větší bylo moje překvapení prakticky s každou další skladbou, kterou Kai a jeho kolegové naservírovali. Nesmírně mě potěšilo, že po dlouhé době dostala místo i moje zamilovaná deska „Sowehere Out in Space“ – titulní věc jsem sice už živě slyšela, ale to samé se nedá říct o „Man, Martians and Machines“. V raritnosti skladeb se ale šlo ještě dál – léta nehraná „Money“, pravděpodobně nikdy nehraná „The Spirit“ (u které jsem měla ze začátku trochu problémy poznat, co je to vlastně za skladbu… a hádám, že většina publika ji neznala vůbec), letitý cover „Gamma Ray“ nebo oprášená „Anywhere in the Galaxy“. Vrcholné překvapení pro mě ale přišlo, když technici přinesli klávesy, za které si sednul Dirk a Kai uvedl skladbu, která se podle něj hezky hodí k vánoční atmosféře. Čekala jsem „The Silence“ a přišla jedna z mých nejoblíbenějších balad „A While in a Dreamland“ – bonusová (!) skladba z „Powerplant“. A já si ten večer sbírala čelist ze země poprvé. Došlo samozřejmě i na nějaké hitovky, ovšem těch nejprovařenějších jsme se nedočkali (a to včetně „Send Me a Sign“, což byl trochu šok).

No a pak přišel Michael Kiske – nejsem žádný jeho extra fanoušek, ale jeho vystoupení s kapelou udělalo tenhle večer naprosto legendárním. Když se přišel připojit na „Time to Break Free“, bylo to moc fajn, ale říkala jsem si, jestli je to jako všechno. Jeho frontmanské schopnosti pomalu zase ožívají (aspoň se naučil nestát většinu času zády k publiku), ale celou tu strnulost naprosto doháněl zpěvem – jako by ty roky ani neexistovaly. Když ale došlo na přídavky a Michael se vrátil na „Future World“ a hlavně „I Want Out“, spadla mi ta čelist podruhé. Těžko popisovat tenhle silný zážitek, ale publikum jistě cítilo to samé – že ty skladby prostě mají znít takhle a celé ty roky jsme je naživo vlastně slýchali špatně. Melodikovo srdce muselo na závěr zaplesat a byla to úžasná odměna za promrznutí celého dne a večera. Ačkoli jsem to nečekala, výsledný dojem z večera byl nakonec díky závěru víc než výborný.
Playlist: Welcome, Anywhere in the Galaxy, Men, Martians and Machines, The Spirit, Empathy, Fight, Gamma Ray, Money, A While in Dreamland, Time to Break Free, Rebellion in Dreamland, Induction, Dethrone Tyranny, To the Metal, Somewhere Out in Space, Future World, I Want Out