Koncem loňského roku nás Dušan Petrozů obšťastnil třetí deskou MAGIC KINGDOM, závěrem toho letošního zase přichází se čtvrtým počinem své druhé kapely IRON MASK. Když dva lidé dělají totéž, není to totéž, když se jeden člověk snaží dělat (téměř) to samé na dvou frontách, má to k sobě samozřejmě blíž než je zdrávo a na povrch okamžitě vyplouvá logická otázka, proč tomu tak vůbec je? Nebudu belgického kytaristu obtěžovat s tímto jízlivým dotazem (páč by mně stejně neodpověděl) a ponechám vše v řečnické rovině. Nakonec příznivci Petrozovy tvroby jsou za každý počin vyšlý z jeho mozkovny vděční, a je jim úplně jedno, pod názvem jaké kapely se to zrovna koná. No a pro tyto lidi (po této fošně k nim definitivně patřím i já) nebude nová deska Železné Masky zcela jistě zklamáním, takže vlastně není co řešit.
Jo, Petrozza to zase vyvedl náramně, ačkoli se i tentokrát dopustil tradičního fópá, když si hraje na nejčernějšího vládce pekel a přitom je ve svých činech mírný jako beránek boží. V konkrétní řeči to znamená touhu býti drsným mužem (viz název a cover alba, případně názvy a texty některých skladeb), jenže tato touha je totálně anorganická k hudebnímu výrazivu, které je power metalově vzletné, melodické a především zpěvné! Takže žádný „Black As Death“, ale spíš „White As Snow“. Co přijde na mě, já si rozhodně nestěžuju a snahu o (pseudo)kontrastní image přecházím smířlivým úsměvem, ke kterému mně velmi pomáhá právě libozvučný obsah aktuální fošny.
Jeho vytváření sebou přineslo řadu změn a věřte nebo ne, všechny jsou k lepšímu! Nahrávka má třeba výtečný a daleko průzračnější ozvučení, než jaké předváděla minulá fošna "Shadow Of The Red Baron". Zásadnější rošádu zaznamenáváme na vokální pozici, kde zastřeně obhroublý hlas Goetze Mohra nahradil daleko uhlazenější projev ostříleného Marka Boalse (Yngwie Malmesteen, ROYAL HUNT...), což pro mě osobně zase není vůbec žádný důvod ke stěžování, neboť to s sebou automaticky přineslo ještě vstřícnější hudební nálož. No a nejpodstatnější je update kvality, která předčí všechny předešlé počiny a činí tak z novinky (zdaleka!) nejlepší výlisek v historii kapely. V praxi to znamená, že nás opět neminou svůdně kroucené neoklasické cukrbliky ("Blizzard Of Doom", „Nosferatu“), stejně jako přiměřený epicko/symfonický důraz a mohutné melodické vzplanutí v (zejména) chorusových partech. Díky čemuž se z hlavy dlouho nebudou chtít dostat refrény písní jako „Black As Death“, „Rebel Kid“, „The Absence“ nebo „When All Braves Fall“. K tomu přičtěme naprosto přesně podmanivou baladu „Magic Sky Requiem“ a ve výsledku máme zaděláno na jeden z nejchytlavějších počinů letošního roku. Kdo by si to při přečtení názvu „Black As Death“ myslel, že? Kdepak, já si opravdu, ale opravdu nestěžuju!
|
