Pokud je v řadách příznivců Metal Forever zastoupeno příliš vysoké procento ortodoxních příznivců( -vkyň) feminismu, může se stát, že zatímco budete dočítat následující řádky, já už budu za vyřčená slova viset někde v průvanu. Podívejte se ale na obálku debutového alba německé kapely Arven, nazvaného "Music Of Light" a pochopíte. Pět koček, zezadu (na fotce i na pódiu) jištěných jedním chlapem a kolem rozjásané pestré barvy. A když do téhle rovnice doplníte poslední známou, totiž, že distribuce se ujali Massacre Records, výsledek je nabíledni. Má to něco společného s metalem,
přesněji, vzhledem k tomu, že holky dělají čest pojmu "něžná polovina lidstva", s jeho nejjemnější formou. Zasněné melodie, obohacené středověkou náladou, folkovými kličkami a bohatou
orchestrací, opatrné kytary, jemná rytmika, slavičí vokál. To vše podané s grácií, noblesou a profesionalitou. A s téměř stoprocentní absencí razance.
O tom, že Arven vědí, jak nahodit udičku, svědčí už úvodní titulka "Music Of Light", ozdobená zvukem rozverných houslí. Poetická melodie se sametově hravým refrénem a mazlivě
vysokým vokálem Cariny Hanselmann (na tuhle divoženku pozor, má to v krku skvěle porovnané!), povzbuzovaným decentními dívčími chorály s hodně přitažlivým středověkým nádechem (ano,
občas z toho vykoukne Richie se svou noční Candice). Všechny svoje přednosti Arven představí v nejvýraznějším kousku, oslavné "Raise Your Cups". Vůbec nevadí, že se do "metalu" (kdyby
holky těm kytarám přidaly ještě nějaký zub a nebály se být trochu dynamičtější, asi by měly šuplík v přehrávači pronajatý na hodně dlouho) montují se středověkou taneční lehkostí, tohle spojení je
hodně poutavé. Chladnými vás stoprocentně nenechá ani "Midwinter Nights", koketující s kontrastem něžné vláčnosti a živého lidového kalupu. Zcela přirozeně by výše zmíněná konstelace
mohla tvořit živnou půdu pro křehké balady. Zbytečně rozvláčná "My Dear Friend" i přesvědčivější "Till Death Do Us Part" si intenzivně vypomáhají romantickým klavírem (ale přesně tohle je ta parketa, kterou holkám strašně snadno uvěříte), dokáží se vyhnout přehnané patetičnosti a citovému balastu. Hranicí, kam až jsou Arven ochotny (bicmen Till Felden snad odpustí ten ženský rod, ale Arven prostě JSOU holčičí kapela se vším všudy...) přiblížit se mužskému světu, tvoří akční" World Of Hatred", kde, chcete-li přirovnání, nabízí se rakouští romantici Edenbridge.
Pokud trváte na tom, že metal ke své přesvědčivosti potřebuje aspoň trochu špíny a srnradu, s Arven se asi neskamarádíte. Tady je všechno čisté, vypucované, nadýchané, měkké, decentní (ne,
nehledejte pod těmito pojmy souhrnný výraz vata, na tu nedojde). A tenhle pocit nezaženou ani ty sporadicky kousající kytary. Prostě holčičí metal, k jehož finální podobě přispěli svým kusem třeba Sascha Paeth či Stefan Schmidt (Van Canto). Takže pánové, ruku na srdce, ona to bude nejen pastva pro oči, holkám to ladí, profesionalitu a hudební vzdělání nezapřou a občas z nich vypadne
zatraceně chytlavá melodie. Čili u mě dobrý. Takže za tři? Hm, dost dobrý, takže čistá dvojka s lehounce přimhouřeným okem.
|
