Akce Christmas Metal Festival má zajímavou taktiku. Nabízí dvoudenní festivaly ve dvou různých městech (Lichtenfels a Geiselwind) s odstupem čtrnácti dnů – každý s naprosto odlišným line-upem. Navíc je tu velká výhoda pro žánrově vyhraněné posluchače – první den jsou v nabídce kapely převážně melodičtější, druhý den je pak vyhrazen milovníkům tvrdších odnoží. Kéž by se to takhle dělalo i u nás. Letošní ročník geiselwindského festivalu přinesl první melodický den opravdu lákavou nabídku kapel – jak postupně přibývaly Blind Guardian, Grave Digger, Iced Earth, Powerwolf, Van Canto a In Legend, nebylo pro nás s kolegyní Veronikou vyhnutí a jaly jsme se výlet do německého městečka plánovat.

To jsme ovšem netušily, jaká je to díra. Vizovice jsou proti tomu metropole. Tohle „městečko“ nemá železniční stanici, autobus sem jezdí dvakrát denně (o víkendu jednou) a dostat se sem bez auta je pravá zkouška cestovatelských schopností. V té jsme naštěstí obstály (ačkoli jsme si s jedním řidičem autobusu nad penzí procvičily svoji pokulhávající němčinu – anglicky nám nerozuměl) a zdárně jsme se dostaly až do tohohle zapadlého koutu Němec, kde místní kolorit krásně dokreslují všudypřítomné traktory a nezaměnitelný odér hnoje. No budiž. A i ten kostel hned vedle té obrovské koncertní haly bych chápala. Jen mi pořád nějak nedochází, jak se tam do háje všichni ostatní dostali. Protože na vymezených parkovištích i po celém zbytku městečka bylo zaparkováno neúměrně malé množství aut k minimálně pěti tisícům návštěvníků, kteří nakonec zaplnili halu. Kyvadlová doprava zajištěna nebyla, takže mám pořád pocit, že mi tu něco zásadního unikalo.

Po troše mrznutí, zmoknutí a vysvětlování pánovi na akreditacích, že ten shluk hlásek, co mu opakuji, je skutečně moje jméno, jsme se dostaly do prostorné haly. Té na rozdíl od města nic nechybělo. Má hezky řešený prostor, hned několik ochozů a vyvýšenou druhou polovinu, takže i když se k večeru naplnila k prasknutí, pořád se daly najít místa, odkud bylo přes dav pohodlně vidět. A aby byl festival dostatečně vánoční, nechyběla ani nějaká ta příslušná výzdoba. Akorát jsme chytily jednu z kapel, kvůli které jsme tu byly hlavně – a to německé In Legend, vedlejší projekt Bastiana Emiga, bubeníka Van Canto, který má ovšem v téhle bandě na starosti klávesy a zpěv. Opravdu mě zajímalo, jak bude tenhle originální projekt piano metalu znít naživo. Bastian je totiž v kapele podpořen jenom basákem, bubeníkem a druhým klávesákem – kytary zde absolutně chybí. Nechyběly však pro vytvoření skvělé živé show. I když se pod pódiem ještě takhle časně nesešly žádné davy a vyskytly se i technické problémy, In Legend měli o podporu postaráno z velké části z řad fanoušků Bastianovy domovské kapely. Musím říct, že koncert byl opravdu působivý. Přeci jen, poslouchat piano, jak vévodí zvuku celé kapely, je zážitek nadmíru nevšední. Leader kapely je navíc sám o sobě charismatická osobnost, které člověk odpustil i těch pár vokálních úletů – přeci jen, kolik znáte bubeníků, kteří zároveň hrají na piano a umí zpívat? Měli jsme možnost si poslechnout skladby z debutu „Ballads´n´Bullets“, z nichž největší úspěch zaznamenala hitová „Pandemonium“. Na závěr se Bastian při skladbě „Vortex“ v rámci textu dožadoval na klavírní hudbu circlepitu, ale publikum mu podle očekávání nevyhovělo. Škoda, to bych jednou vážně chtěla zažít.
Setlist: Heya, The Healer, Prestinate, Pandemonium, Me Against The Wall, Elekbö, Soul Apart, Vortex

Po vystoupení In Legend jsme měly možnost si Geiselwind prohlédnout skrz naskrz, protože jsme si udělaly procházku na check-in do hotelu. Po menší pauze a odložení přebytečné bagáže jsme se vrátily do haly. Prošvihly jsme jenom dvě lokální kapely, což nás moc netrápilo a vrátily jsme se akorát na vystoupení kapely SuidAkrA, která zastupovala tu nejtvrdší odnož, co se tu ten den dala vidět. S jejich melodickým deathem/blackem jsem ještě posluchačsky neměla tu čest, ale hala se od našeho odchodu skutečně hodně zaplnila a zdálo se, že německé publikum je vystoupením téhle bandy uchváceno. Já bych ale spíš uvítala jejich zařazení na druhý den a místo nich nějakou další melodickou bandu. Těch jsme si naštěstí měli ten večer užít ještě několik.
Playlist: Over Nine Waves, Dowth 2059, The IXth Legion, Dead Man's Reel, Isle Of Skye, Birog's Oath, Stone of the Seven Suns, Pendragon's Fall, Wartunes

Van Canto jsem měla tu čest vidět už začátkem října v Praze, a ačkoli jim klubový koncert moc slušel, tahle parta je jako dělaná na velká pódia. A že to v Geiselwindu bylo pořádně velké. Po In Legend jsme tu měli další netradiční pojetí metalu a já pobaveně sledovala, jak se při koncertě po pódiu otáčeli i místní pánové ze security a s pozvednutým obočím nevěřícně sledovali výkony pěti fenomenálních pěvců a jednoho šíleného bubeníka. I přesto, že to byl festival, dostala kapela prostoru víc než dost, takže jsme si vyslechli průřez celou diskografií a s původními písničkami a covery to bylo tak fifty fifty. Pod pódiem se sešla slušná armáda věrných fanclubáků, z nichž někteří přijeli vlastním (příslušně označeným) karavanem. Protože jsem dostatečně seznámená s původní tvorbou kapely, jásala jsem úplně stejně, když hráli „Neuer Wind“, jako když došlo třeba na „Master of Puppets“. Publikum ale všeobecně pochopitelně ocenilo covery mnohem víc. Trochu jsem doufala, že když už tam večer hrají, bylo by pěkné, kdyby se Chris Boltendahl připojil na „Rebellion“, ale nakonec se tak nestalo. Ale ono to v podání Slye úplně stačilo, protože tenhle vokální leader dokáže zazpívat opravdu všechno. Tím bych ale nechtěla snižovat schopnosti půvabné Ingy a dalších tří „instrumentálních“ vokalistů – jejich výdrž při zpěvu všemožných zvuků je hodna nejvyššího obdivu. Hezkým zpestřením byla pomalá skladba „Last Night of the Kings“, kdy Bastian opustil svoji bicí soustavu a přidal do sboru i svůj hlas. Celou show pak uzavřela „Fear of the Dark“ a já byla stejně ohromená, jako nedávno v Praze. Z desek je to boží, ale živému provedení se to ani zdaleka nevyrovná.
Playlist: Lost Forever, Wishmaster, The Seller of Souls, Neuer Wind, Kings of Metal, One to Ten, Rebellion (The Clans are Marching), Last Night of the Kings, Black Wings of Hate, Primo Victoria, The Mission / Master of Puppets, To Sing a Metal Song, Fear of the Dark

Powerwolf letos prostě vídám převážně v německy mluvících zemích. Tohle mělo být za poslední tři měsíce už potřetí (plus předtím jedno vystoupení na MoRu) a nic to neměnilo na tom, že jsem se na jejich vlkodlačí show strašně těšila. Těsně před odjezdem jsme se dozvěděly, že ovšem tentokrát bude chybět podstatný článek kapely, a sice kytarista Matthew Greywolf. Zpěvák Attila při koncertě publiku vysvětlil, proč tu mají jako náhradu nějakého známého, kterého ani nepovažoval za nutné představovat. Verze pro veřejnost očividně je, že Matthew byl strašně, strašně nemocný (či dokonce umíral) – ono na tom sice ve skutečnosti nebylo nic tak tragického, ale no dobrá, nebudeme to Attilovi kazit. Bylo každopádně jasné, že Matthew bude chybět výrazně. Show Powerwolf je přece mimo jiné založená právě na pobíhání vlasaté bratrské dvojice, jejich nacvičených pózách a ksichtících. Záskok se sice snažil, seč mohl, většinu času to ale bohužel vypadalo spíš politováníhodně. Zbytek kapely do toho ale dával všechno a blbnul snad ještě víc, než obvykle – prostoru navíc si užíval především klávesák Falk Maria, jakožto rozený pódiový exhibicionista. I Powerwolf měli příjemně dlouhý hrací prostor, takže oproti koncertům se Sabaton se vešla do setlistu třeba i „Catholic In The Morning... Satanist At Night“. Od počáteční „Sanctified With Dynamite“ až po závěrečné tóny „Lupus Dei“ nám kapela nabídla spektakulární show, při které se ani chvíli nenudíte a domácí publikum bylo jednoznačně na jejich straně. Jistě, za tímhle se nějaké velké umění hledat nedá, ale zas tolik kapel, které vás dokážou hodinu bavit tak, že vám za celou dobu nezmizí úsměv z tváře, zas tolik není. Už teď se těším na dubnové headliner tour (zase jenom po Německu, ach jo), kde bude prostor i pro méně okoukané skladby. Ačkoli v jejich případě bych některé hity opravdu neoželela – není nic lepšího, než si při „Werewolfs of Armenia“ zařvat: „Hu-ha!“
Playlist: Sanctified with Dynamite, Prayer In The Dark, Raise Your Fist, Evangelist, We Drink Your Blood, Werewolves Of Armenia, Dead Boys Don't Cry, In Blood We Trust, Resurrection By Erection, All We Need Is Blood, Saturday Satan, Catholic In The Morning... Satanist At Night, Lupus Dei

Grave Digger jsou na tom u mě s tou letošní frekvencí ještě líp, než Powerwolf. Ty už jsem totiž stihla vidět před Geiselwindem čtyřikrát. O to víc mě potěšilo, že tentokrát došlo k dalším obměnám v setlistu a mimo jiné jsem si mohla naživo poslechnout „Scotland United“ či „Excalibur“. Při tomhle vystoupení už se v hale prakticky nedalo hnout. O to víc jsme přivítaly z počátku trochu otravnou klimatizaci, která zdatně udržovala teplotu na snesitelné úrovni. Jsem vážně ráda, že Hrobníci jsou na tom s živými vystoupeními stejně, jako Powerwolf – můžete to vidět, jak často chcete, a stejně vás to nezačne nudit. Už podruhé jsme si ten večer poslechli „Rebellion“, nebyla vynechána moje oblíbená „The Last Supper“ či novinková „Hammer of the Scots“. Chris si domácí publikum podmanil hned od začátku a podle bouřlivých reakcí davu se mohlo zdát, že hraje hlavní hvězda večera. Končili jsme tradičním popěvkem „Heavy Metal Breakdown“ a já si vzpomněla na Lipsko, kde právě tahle pecka tak efektně rozklepala okna Hellraiseru. Večer parádních show pokračoval…
Playlist: Scotland United, Hammer of the Scots, Valhalla, Ballad of a Hangman, The Dark of the Sun, Highland Farewell, Twilight of the Gods / Circle of Witches / The Grave Dancer / Twilight of the Gods, Excalibur, The Last Supper, Morgane Le Fay, Knights of the Cross, Rebellion (The Clans are Marching), Heavy Metal Breakdown

Noví zpěváci to vždycky mají těžké. Stu Block, jakožto neznámý týpek, nastupující do tak věhlasné kapely jako Iced Earth, který musí zazpívat starší věci po takových hlasech jako Matt Barlow a Ripper Owens, to má těžké dvojnásobně. Proto jsem mu hodně fandila, ačkoli Iced Earth nikdy nebyla kapela, která by patřila do mého osobního topu. Když jsem je ale naposled viděla živě s Mattem, show to byla výborná, takže i tentokrát jsem se docela těšila, že si užiju aspoň těch pár skladeb, co dobře znám. No… dočkala jsem se jedné. To byl asi hlavní (a nutno přiznat velmi subjektivní) důvod, proč mě to ten večer ale absolutně nebavilo. Navíc mě docela odradil už začátek, kdy Stu v novince „Dystopia“ použil na mikrofonu na můj vkus přespříliš efektů a z pódia se linuly popravdě docela dost děsivé skřeky. V dalších skladbách si sice reputaci napravil a já musela uznat, že se staršími skladbami si poradil víc než se ctí. A navíc působí jako dobrý frontman, na pódiu byl sebejistý a práce s publikem mu šla. Až na tu jednu skladbu, kterou byla podmanivá a dojemná „Watching Over Me“, při které jsem opět uronila slzu, jsem ovšem zbytek show sledovala prakticky bez jediné emoce a to nikdy není dobře. Zpětně si nedokážu vzpomenout na jediný výraznější moment, který by mě při koncertě zaujal – a tak z toho nakonec jediná neněmecká kapela, která ten večer účinkovala, nevychází ve srovnání úplně nejlíp. Velká škoda.
Playlist: Dystopia, Burning Times, Angels Holocaust, V, Stand Alone, When the Night Falls, Dark City, The Hunter, Anthem, Declaration Day, Watching Over Me, Dante's Inferno, Iced Earth

Celý večer pak ve velkém a za hřmotné a oddané podpory publika uzavírali Blind Guardian – vzhledem k tomu, že už jsem ale všechny svoje dojmy vyčerpala při popisu pražského koncertu, který následoval o dva dny později, nemám už tady k báječné show co dodat. Snad mimo toho, že v Geiselwindu zazněla moje oblíbená „Ride into Obsession“, kterou Blindi v Praze vynechali.

Díky tomu, že jsme druhý den měly ještě hromadu času při čekání na večerní spoj, z hotelu nás vykopli už o jedenácté a pásky nám platily na oba dny, zašly jsme nakouknout ještě i na tvrdší akci, která se konala druhý den. Převážně jsme tam ale jenom z posledních sil přežívaly a „užily“ si pár lokálních deathových a grindových spolků. Za zmínku pro mě stojí snad jenom Milking the Goatmachine (a to jenom proto, že to bylo děsivé a hudebně extrémně odpudivé), docela povedená, v kontextu snesitelná show klasiků Marduk a začátek vystoupení Equilibrium, kteří mě docela baví. O to víc mě mrzelo, že jsme musely po dvou skladbách odejít, protože náš velmi příjemně strávený čas v Geiselwindu se naplnil. Jo a ještě jedna dobrá rada, pokud se tam někdy vydáte. Ten zpáteční autobus, který jezdí jednou denně, si musíte předem telefonicky objednat. Když to víte, ušetří vám to spoustu starostí, věřte mi.