Je rok 1998, speed metal je v plné rozkvětu. Italští Labyrinth vydávají svoji druhou legendární desku „Return to Heaven Denied“ a krajané Rhapsody jsou na tom prakticky stejně – taktéž druhá deska a taktéž velmi důležitá položka v jejich diskografii – „Symphony of Enchanted Lands“. Carlo Andrea Magnani, známější mezi fanoušky Labyrinth jako Olaf Thorsen, zakládá sólový projekt, který nejprve nazve Symmetry, hned vzápětí však jeho jméno mění na Vision Divine. Na vokální post Olaf oslovil někdejšího frontmana kolegů z Rhapsody Fabia Lioneho, se kterým už dříve spolupracoval – Fabio pro Labyrinth v roce 1995 nazpíval první demo „Midnight Resistance“.
Co mohlo v téhle době z takové kombinace asi vzniknout. Když se na to budeme dívat bez budoucího kontextu, máme před sebou klasiku žánru. Zběsilé tempo, klávesy ala Stratovarius (obzvlášť „The Whisper“ jako by hudebně vypadla odněkud z „Visions“), výškařské exhibice Lioneho, krásně klenuté melodie a sem tam dokonce hodně chytlavý moment nebo rovnou pořádný hit (třeba úvodní „New Eden“, nebo skladba „Vision Divine“). Všechno to ale bohužel sráží prachbídná produkce – kytary jsou oproti klávesám a zpěvu moc upozaděné a basa není slyšet prakticky vůbec. Mít tahle deska pořádný zvuk, hned by na tom byla o něco lépe. Navíc s ní mám ještě jeden zásadní problém – zní prostě „jenom“ jako kombinace Labyrinth a Rhapsody – žádnou přidanou hodnotu zde nenalézám. A ještě se přiznám bez mučení k jedné věci – jakkoli jeho schopnosti opravdu obdivuji, Fabio mi nikdy pěvecky neseděl.
K výše zmíněným povedeným skladbám musím přidat ještě „Exodus“, na které je moc dobře vidět Olafův obrovský cit pro psaní vokálních linek – obdivuhodná schopnost, která bude v budoucnu hrát klíčovou roli. Všimněte si schválně především vokální linky v refrénu již zmíněné „The Whisper“ – to pěvecké kopírování klenuté melodie je přímo geniální. Stejně tak nejde nezmínit závěrečnou rozjímavou „Of Light and Darkness“. Na druhou stranu je tu několik skladeb ze speedového průměru, na kterých nezaujme vůbec nic a pak taky jedna vyloženě příšerná. Vybrat si na cover „The Final Countdown“ prostě není dobrý nápad nikdy, byť by se kapela snažila sebevíc.
A nakonec nelze odhlédnout ani od toho kontextu. Nebude to totiž dlouho trvat a z Vision Divine bude jedna z nejlepších progressivních kapel vůbec. To se ale ještě bude muset mnohé změnit a bude třeba ujít dlouhou skladatelskou cestu. Tohle byl jenom začátek. A jakkoli byl skvěle přijatý a ve výsledku na debut vlastně dost povedený, k budoucí velikosti bylo ještě daleko. V tomhle případě ale stálo za to čekat…
|
