Tak tomu se říká výdrž... Rhestus se zformovali v roce 1993 a u příležitosti čerstvého dosažení plnoletosti kapely dorazil do redakce teprve druhý plod jejich snažení, vloni vydané album "Games Of Joy... Games Of War". Ale řeknu vám, že pokud by se kluci věnovali tomu, co dělali převážnou dobu v těch posledních sedmnácti letech před vydáním desky, kdy patrně na muziku (či vlastní tvorbu) moc času neměli, pro fanoušky thrash metalu - dokonce ani pro ty, vyznávající jeho nekomplikovanou, přímočarou a hodně strohou formu, na které mají Rhestus zacíleno - by žádná velká (hm, vlastně ani malá) škoda nenastala.
Už samotný název, obal i fotky v bookletu naznačují, že tady o žádnou selanku či poetiku
nepůjde. Bohužel, tyhle indicie už neprozradí, že ono tady nejde prakticky o nic - pominu ústřední emoci, vzývanou v songu "Hate! Is What I Feel". Je to dobře nazvučené, je to i dobře zahrané, ale značně neuspořádané, navíc mi chybí jediná smysluplná myšlenka - nenápaditá snaha smést všechno z povrchu zemského mi příliš objevná nepřipadá, obzvlášť, když třeba v porovnání s krajany Red Front je i tohle úsilí bezzubé a střelný prach značně navlhlý. Střípky vonící zajímavostí, jako třeba kytara v "Trivial Pieces Of Meat", uvolněnější "How To Explain" (představte si, kolik života by tomuhle kousku dokázali vtisknout – jasně, sice ukazuju úplně mimo chlívek, ale jde mi o poukázání na nenápaditost Rhestus, nikoliv o polemiku nad stylovými mantinely) raní Rage, či kolik poťouchlosti by do toho nacpali S.D.I.), či vláčná pasáž v
"Untiring Torturer" si Rhestus sami dokáží pohřbít v zívajícím stereotypu, důkladně přiživeném neohebným a nevýrazným uštěkaným vokálem.
U "Games Of Joy... Games Of War" si občas připadám jak tonoucí v moři nudy, který marně čeká na záchranné stéblo. A když už mu ho Rhestus jednou rukou podají, zároveň ho sami okovanou botou přetáhnou přes čelist. Sice úderná, ale stereotypní a nezáživná hudební hmota bez nápadu. Příznivci old school thrashe, klidně to zkuste, ale doporučení na tohle martyrium vám dát nemůžu a nechci. Končím, není o čem psát.
|
