Když přijde do kapely nový zpěvák, většinou není jeho začlenění do sestavy zrovna hladkým procesem. A když se stane, že takové jméno jako Fabio Lione nahrazuje nějaký italský mladík, o kterém ještě nikdo prakticky neslyšel, mělo by to být sakra těžké. Těsně před vydáním třetí desky nastala ve Vision Divine krizová situace. Olaf Thörsen odešel z Labyrinth a VD tak byla odteď jeho kapela na plný úvazek. Podobně se zachoval i Fabio – ovšem naopak ve prospěch domovských Rhapsody. Jediným věrným po Olafově boku tak zůstal basák Andrea Torricini – zbylí dva členové se totiž připojili zpátky k Labyrinth a rázem bylo potřeba doplnit sestavu o tři nová jména. Za bicí se posadil Matteo Amoroso z trochu zapomenuté kapely Athena a klávesy obsadil Oleg Smirnoff z Eldritch, který se ukázal jako obrovský přínos a okamžitě se hojně zapojil do procesu skládání. Kapela navíc podepisuje mnohem výhodnější smlouvu se Scarlet Records.
Zbýval tedy už jen poslední post za mikrofonem, na kterém ovšem většina melodických kapel stojí a padá. Tehdy se na metalové scéně se objevuje jméno Michele Luppi a přichází jako zjevení. Hned na úvod si musím postěžovat – je mi opravdu záhadou, proč se takovému zpěvákovi, který musel pro takový andělský hlas zaprodat svoji duši ďáblu, nedostává dostatečné pozornosti ani dnes. Už jeho výkon na „Stream of Consciousness“ (tedy ve skladbách, které ještě nebyly psány pro něj) je naprosto dechberoucí. Michelův hlas je velmi specifický. Nejen, že má naprosto obdivuhodný rozsah, ale jeho stratosférické výšky nikdy nejsou ječené a nepříjemné. Ať už dojde na jakoukoli polohu, jeho pěvecká technika je naprosto dokonalá, nikde to nezaskřípe a díky
tomu je poslouchání jeho medového hlasu spektakulárním zážitkem. Na rozdíl od Fabia přináší do skladeb mnohem víc emocí a díky variabilnějšímu užití vokálu se dá pracovat s Olafovou specialitou – totiž s vokálními linkami. A tudíž i s celou stavbou skladby. Melodie jsou stále hlavním stavebním kamenem. Přesto se čím dál více posouváme do barvitého progressivu, který dává vyniknout brilantním schopnostem všech zúčastněných hudebníků.
Celé album je jeden působivý celek – díky koncepci, která ho drží pohromadě a ústředním motivům, které se vinou celou deskou. Geniální je motiv užitý nejprve v intru (kde hraje v pozadí a někdo si ho k tomu pobrukuje), který se následně znovu objevuje jako leitmotiv poslední skladby „Identities“. Díky silnému konceptu tu máme bez výjimky velmi působivé texty o lidském nitru, které v Luppiho emocionálním podání vyznívají dvojnásobně a udržují husí kůži nepřetržitě při celém poslechu. Ono si ostatně pro potvrzení mých slov stačí pustit takovou „La Vita Fugge“, což je přehlídka dokonalého vokálního výkonu po všech stránkách. Ovšem, která skladba na tomhle albu není.
„Stream of Consciousness“ je čistá radost poslouchat. Nenajdeme tu slabou skladbu. Naopak zde najdeme pár skutečně geniálních. „Colours of My World“, „The Fallen Feather“, „La Vita Fugge“, „Versions of the Same“, „Out of the Maze“ nebo „Identitites“ – všechny plné božských melodií a progressivních zákoutí, díky kterým je můžete poslouchat pořád dokola a stále vám budou přinášet něco nového. V mém žebříčku je toto jedno z vůbec nejlepších alb metalové historie. Přesto mu ve finálním hodnocení do plného počtu půl bod chybí. Důvod je jednoduchý – je potřeba ho odlišit v kontextu diskografie kapely, která, ač je to neuvěřitelné, nabízí skvosty ještě o něco větší. Zázračný růst Vision Divine se totiž nezastavil a chemie, která se mezi touhle sestavou vytvořila, ještě neřekla svoje poslední slovo.
|
