„… a tímto vám potvrzuji, že nová éra pro lidstvo právě začíná. Nová éra, ve které už nikdy nebudou nemoci a především smrt. Pozdravte tenhle nový úsvit, každý z vás! Konečně jsme proměnili člověka… v dokonalý stroj.“
Tímto prologem jsme uvedeni do smutného světa budoucnosti. Do světa, kde se lidé stali vskutku dokonalými stroji a dosáhli věčného života – jako daň však ztratili veškeré emoce, víru a touhu zajistit pokračování vlastního rodu. Jak plyne čas, zpočátku pozitivní vize nesmrtelnosti se mění v tisíce let prázdnoty, osamění a hledání dávno ztraceného. Takový je koncept čtvrté desky Vision Divine – desky, která je (na rozdíl od světa, který představuje) opravdu dokonalá po všech stránkách.
Skladby byly tentokrát psány už přímo na míru hlasu Michela Luppiho – a díky tomu, že se pěvec navíc zapojil i do kompozičního procesu, vynikne jeho role ještě mnohem víc, než na předchozí nahrávce. Už se budu opakovat, ale vokální linky opět naprosto dominují celému albu. Luppiho hlas je neskutečně variabilní a tentokrát je tahle přednost využita do mrtě. Silný příběh (plný nádherných textů, to je vskutku mistrovská práce) je tak umocněn uvěřitelným podáním plným emocí a samotná technika zpěvu je zvládnutá dokonale. Michele v jednu chvíli hladí vaše slechy jemnými a podmanivými středními polohami, aby vzápětí agresivně přitlačil na pilu, popřípadě vyječel neskutečnou výšku. No, asi takhle. Ve skladbě „God is Dead“ zpívá Luppi roli Boha. A dost mu to sedí, řekla bych. Díky tomu všemu mu člověk odpustí i to protetické „h“, které (jako většina Italů) ve výslovnosti cpe na začátky slov, kam vůbec nepatří.
Vokální výkon ale není jediné, z čeho jsem při každém poslechu (a že už jich za ty roky bylo) naprosto odvařená. Vision Divine v tomhle období vypilovali svůj styl k dokonalosti. Struktura skladeb vás prostě nemůže nudit – na jednu stranu je tu dostatek progressivních kudrlinek na oblažení náročnějšího ucha, na stranu druhou jsou všechny skladby zapamatovatelné, všechny se pyšní silným refrénem a jasnou základní strukturou. Jednotlivé melodie vám uvíznou v hlavě, pozitivní tóny kláves navodí dobrou náladu i přes pochmurnost příběhu. Přidání druhé kytary pomohlo hudbu zhutnit a přidalo jí na zajímavosti. Pomalé pasáže spolu se silnými texty zahrají na emoce. Přidejte skvělou produkci (konečně!) a máte – no (pro člověka s mým vkusem) jedno z nejlepších metalových alb všech dob. O tom jsem pevně přesvědčená.
Není tu prakticky ani jeden slabší moment, natož skladba, která by nebyla brilantní. Pokud lze vůbec objektivně vybrat něco, jako absolutně nejoblíbenější skladba ze všech, byla by to pro mě „Land of Fear“. Nádherný kytarový motiv, úchvatný (!!!) text a geniálně klenutý refrén. Dokonalý hit. V tomhle případě snad ani nemůžu zmiňovat další jednotlivé skladby. Všechny jsou totiž zralé na svatořečení. Snad bych ještě jako klenot vypíchla baladu „Here In 6048“ (aneb Sixty-fourty-hejt, žejo, Micheli?) – tady by vokální projev snad rozpustil i Antarktidu. Na závěr ještě potěší, že Vision Divine se konečně povedlo vybrat vkusný cover. Nikdy bych neřekla, že Luppi bude schopen přezpívat něco od takového osobitého hlasu, jakým je Geoff Tate. A ono ejhle – tahle verze „The Needle Lies“ je pomalu lepší, než ta od Queensrÿche. Postavte před něj cokoli, tenhle chlap zazpívá všechno. A pokaždé to bude na smeknutí klobouku.
Tak jo, konec chvalozpěvu. Podrženo, sečteno, tahle deska nemá chybu. Od nádherně vyvedeného obalu až po poslední tón skvěle vybrané a netradiční coververze – můžete to slyšet, kolikrát chcete, pokaždé to zanechá hluboký dojem a husí kůži. Takové dílo nevzniká rozhodně každý den a je potřeba, aby chemie v kapele vřela jak magma v sopce. A přesně to se v té době v kapele dělo a – naštěstí pro fanoušky – to mělo ještě aspoň chvíli vydržet.
|
