Poslední dobou není v prog metalu vůbec nouze o nové talenty. Většina mladých kapel sice zatím zůstává vcelku nepovšimnuta, kvalita jim ale nechybí a rozhodně není od věci je mít v hledáčku a nenechat si ujít jejich budoucí vývoj, který by měl být velmi zajímavý. Pro tuhle srovnávací recenzi jsem si vybrala tři kapely. Společný mají styl (ačkoli každá z nich ho využívá po svém a v rámci žánru se vlastně od sebe liší, jak jen to jde) a také to, že mají na kontě teprve jednu desku. Dvě z nich jsou ze zemí, které tomuto žánru velmi přejí, jedna pak z poněkud netypické oblasti, odkud moc podobné produkce nepřichází. Hlavní ale je, že všechny tři stojí za velkou pozornost.
ASPERA – Ripples
Tihle mladí Norové to vzali za správný konec. Na svém debutu „Ripples“ umně kombinují prog a líbivé skoro-popové prvky. Nádech oné líbivosti zajišťuje především zpěvák Atle Pettersen, který by se jinak lehce prosadil v kapele typu Bon Jovi. Většina skladeb má sice velmi lehce čitelnou základní kompozici a refrény jako by patřily spíš nějaké power metalové kapele, Aspera je však velmi bohatě přizdobuje kudrlinkami, vyhrávkami a netradičními postupy. No a ten hudební salát, co z toho vzniká, je zatraceně chutný. Chvíli si užíváte nějakou příjemnou a jednoduchou melodii a zapamatovatelný refrén a najednou vás překvapí zlom, který přinese psychedelické klávesové sólo, či mírně industriální a kosmické prvky ve stylu Pagan´s Mind. Kapele se povedlo několik opravdu parádních skladeb: „Do I Dare“, „Torn Apart“ nebo „The Purpose“ z hlavy jen tak nedostanete. Atle má navíc ten popový hlásek opravdu příjemný. Aspera je ta pravá volba pro všechny, kteří mají rádi melodičtější odnož progressivu a nevadí jim trochu toho míšení stylů. Jen ještě poznámka – další vývoj už budeme sledovat už pod názvem Above Symmetry – kapela pod novým názvem dokonce znovu vydala svůj debut.
8,5/10
No Gravity – Worlds in Collission
No Gravity jsou zástupci Itálie, tedy země, která odjakživa progressu přeje, ačkoli se kapely většinou nedokáží vymanit z tolik znatelného vlivu, kvůli kterému většinou hudbu z téhle oblasti lehce identifikujeme. Tomuhle nešvaru se naštěstí No Gravity podařilo vyhnout. Co se týče nástrojové sekce, tvoří kapelu samá nová jména, jinak už tomu je na pěveckých postech. Hlavní vokál sice dostal na starosti Emiliano Germani, což není nijak známé jméno, ale mimo čtyři skladby, o které se (nutno uznat velmi obstojně) postaral on, jsou tu už jen samá zvučná pěvecká jména, která dodávají albu pořádný šmrnc. Skladbu „The Killer“ nazpíval Mark Basile (DGM), v následující „Can't Dream Anymore“ se objevuje Andy Kuntz (Vanden Plas). Kapela má navíc (minimálně přes klávesáka Andreu de Paoliho) úzký kontakt s Labyrinth, takže nemůže jako host chybět ani Roberto Tiranti. Největším tahákem je určitě Fabio Lione, ovšem dle mého lesk všech hostujících hlasů bledne, když dojde na skladbu číslo šest. V nádherné baladě „I'm Bleeding“ (která zní v kontextu alba jako zjevení z jiného světa) totiž zpívá Michele Luppi a předvádí skutečně životní výkon. Album jako celek vyznívá docela zvláštně, protože každá skladba je úplně jiná a hosté samozřejmě přinášejí velký vliv vlastních kapel („Can't Dream Anymore“ by naprosto bez problémů mohla být na desce Vanden Plas a nikdo by ten rozdíl nepoznal). Přesto to nezní rozháraně a nějakým způsobem to funguje. Rozhodně můžu jen doporučit všem příznivcům klasického progu, kde hrají velkou roli sympaticky znějící klávesy.
8/10
Lost in Thought – Opus Arise
Lost in Thought jsou z Walesu a už právě původ je na nich originální. Poslední dobou přestává mít Velká Británie nouzi o mladé kapely a konkrétně tahle mi trochu připomíná své další debutující krajany, a sice Neonfly. LiT ovšem představují linii klasického (především) kytarového moderního progressivu. Na své si určitě přijdou fanoušci Symphony X, Threshold nebo už zmiňovaných Vanden Plas. Tahle banda vychází z dnešního srovnání jako nejhůře proniknutelná. Nebojí se dlouhých skladeb a komplikovanějších kompozicí, ačkoli melodie rozhodně nechybí ani jim. Je však potřeba pozornějšího poslechu, abychom odhalili půvab jednotlivých skladeb i desky jako celku. Nate Loosemore za mikrofonem mi taky zezačátku trochu komplikoval poslech. Má docela netradičně posazený hlas a jeho výšky jsou trochu umečené. V tom bych viděla jedinou menší slabinu, která se ovšem dá vypilovat, protože když si zvyknete na ty střední polohy, zní to vlastně v kombinaci s hudbou LiT výborně. Do budoucna dřímá v kapele obrovský potenciál, protože náročněji naladěné posluchače musí potěšit už jejich první „opus“.
7,5/10
|
