Poslední dobou se mi zdá býti kapacita hudebních klubů poněkud přeceňována. Dost často se mi totiž stane, že se ocitnu na koncertě, kde už v sále pomalu není k hnutí a přitom se u vstupu dál vesele prodávají vstupenky. Tímto chci podotknout, že dost překvapivě uprostřed pracovního týdne se najde dost lidí, kteří se vydají do pražského Retro Music Hall kvůli Amorphis a klub zaplní k prasknutí, což tak trochu nutí k zamyšlení, proč potom lidé nechodí dokonce i v pátek na koncerty stejně kvalitních kapel. Ale co se Amorphis týče, asi by návštěvnost neměla být takovým překvapením, když si vzpomeneme na rok 2009 a fakt, že se u nás tito Finové, v současnosti kombinující melodický death s folkem a spoustou dalších prvků, zastavili dokonce dvakrát.

Opomenu-li ale narvaný klub, a tedy pro mou maličkost nemožnost vidět víc než vrcholky hlav účinkujících (díky alespoň těm fanouškům, kteří mě pustili mezi sebe kvůli nacvakání pár fotek, které jsem si ale musela spíš vybojovat), a tedy koncert Amorphis strávený postáváním opodál (počítala jsem s balkony, což považuji za zásadní nedostatek, uvolnilo by to totiž místo na parketu… příště si asi beru štafle a běda, jak mi je security služba vyhodí!). Připomenula bych jeden výrazný problém, a to nepředvídaně brzký začátek koncertu. Většina návštěvníků počítala s osmou hodinou a tedy zmeškala vystoupení první kapely, která začala už krátce po sedmé.

The Man-Eating Tree, vcelku nová finská formace inspirovaná gothickým rockem, špetkou doomu a sladkobolnými melodiemi, však příliš neoslovila ani to nepočetné publikum, čítající asi tři řady a pár lidí postávající okolo barových pultů. Vcelku škoda, neboť například jejich klipová „Armed“ je velmi povedená a příjemně poslouchatelná píseň. Mladou kapelu navíc doplňuje ostřílený bubeník Vesa Ranta, známý všem fanouškům Sentenced, který ale bohužel na pražském koncertě chyběl. Nahradil ho ale neméně šikovný a zkušený bicman z gothic-rockových Entwine Aksu Hanttu. Kapela během kratičkého hracího času předvedla především tu novější ze dvou desek, tedy „Harvest“ a z prvotiny „Vine“ zazněly pouze dva songy. Když se po třičtvrtě hodince „Lidožravé stromy“ odebraly z pódia, sklidily rozporuplné reakce a většina stále ještě nepočetného publika byla spíše ráda, že kapela odchází. Osobně bych si je ale u nás ještě někdy ráda poslechla, možná jako předkapelu Katatonie, či Swallow The Sun, kterým budou v brzké době předskakovat, ale bohužel jen ve Finsku.
Playlist: Harvest Bell, At The Green Country Chapel, Down To The Color Of Eye, Armed, Amended, Of Birth For Passing, Call Of Surrender

Avantgardní progressivní Norové Leprous se u mě díky poslednímu albu „Bilateral“ stali jednou z nejlepších kapel roku 2011, a tak jsem se na jejich vystoupení opravdu hodně těšila. A musím uznat, že nezklamali, ba naopak ještě více nadchli, jak fantasticky se předvedli. A nebude to pravděpodobně jenom nějaký můj osobní úlet, protože stejné reakce jsem slyšela i od publika, kde padaly i názory, že z desky jsou mladí Norové možná úžasní, ale naživo naprosto famózní. Jejich vystoupení bylo nabité energií, kapela dováděla na pódiu opravdu jako kdyby na něčem jela, ale zároveň podala profesionální výkon. Zpěvák Einar Solberg dokáže i naživo své výšky táhnout tak čistě, že by mu mohl nejeden speedmetalový zpěvák závidět. Bohužel i Leprous ale měli na svou show velmi málo času a bohužel i prostoru, zvolili tedy pro své vystoupení povětšinou písně právě z desky „Bilateral“ a k přechozí tvorbě se vrátili pouze ve dvou písních z minulé desky „Tall Poppy Syndrom“, při jejichž představování jsem si všimla, že Norové v angličtině asi šišlají, pokud to tedy není jenom Einarova specifikace (ale když si uvědomíme fakt, že v norštině se Oslo čte jako Ušlu, asi to bude všeobecně rozšířený jev). V mém případě mi tím udělali radost – nikoliv šišláním, ale zvoleným playlistem. Hned na úvod to rozbalili songem „Thorn“, ze kterého mě vždy při poslechu mrazí a do první půlky setu zařadili i melodičtější a chytlavější píseň „Restless“, na kterou stvořili videklip. Bohužel pro mě byli Leprous vrchol večera a krátký hrací čas mě poněkud zamrzel. Doufám, že se u nás zase brzo objeví, protože jejich show už teď aspiruje na koncerty roku 2012!
Playlist: Thorn, Restless, Passing, MB. Indifferentia, Waste Of Air, Dare You, Forced Entry

Již k výše zmíněnému faktu, že z Amorphis jsem příliš neviděla, můžu zmínit spíše zvukové dojmy. Během snahy najít si nějaké místo na koukání jsem zaznamenala, že v přední části klubu měli Finové poměrně čistý a jasný zvuk. Fanoušci stojící vzadu pak asi z hudebního zážitku příliš uchvácení býti nemohli, protože hudba zněla jaksi zkresleně a neuceleně. K vizuálnímu dojmu bych řekla tak možná to, že hloubka pódia byla pro Amorphis zbytečně velká a ani jinak energický Tomi Joutsen se svými divokými dredy zezačátku nedokázal zaplnit prostor tak, jak by to určitě milerádi zvládli Leprous, kdyby měli tu možnost. Za to se ale zpěvák stylizoval do pořádné rockerské image se svou vestičkou pobitou pyramidkami a svým oblíbeným mikrofonem. Playlist pak obsahoval poměrně větší průřez diskografií, než u předchozích kapel. Také na své vystoupení měla hlavní kapela dvojnásobně delší čas, ale přeci jen se především stylizovala do poslední tvorby, tedy do nejnovější desky „The Beggining Of Time“ a „Skyforger“, která patří asi všeobecně za nejoblíbenější desku jejich fanoušků. Z těch starších věcí zazněla například skladba „Alone“, z alba „Am Universum“, kterou původně nazpíval Pasi Koskinen, ale to by nebyl Tomi, aby se i s těmito věcmi nepopasoval po svém a nezazpíval to tak, jako kdyby song odjakživa patřil jemu. Radost udělal určitě „Sampo“ a pak oblíbená „Silver Bride“, kterou kapela zahrála těsně před přídavkem. Jak sami Amorphis bohužel nevím, ale publikum během koncertu působilo nadšeně a spokojeně, já si alespoň snažila nahradit absenci výhledu na pódium, zíráním na DVDčko puštěné na merchstánku, což bohužel nepřekvapivě vůbec nekorespondovalo se zvukovým dojmem. Nezbývá mi, než věřit, že nejen po hudební stránce, ale i na pohled, byla show Amorphis zajímavá. A nedokážu si představit, že by tomu tak nemuselo být, protože zatím pokaždé, když jsem je měla možnost vidět, to stálo za to.
Playlist: Intro, Song Of The Sage, Mermaid, The Smoke, Against Widows, On Rich And Poor, Sampo, You I Need, Sky Is Mine, Vulgar Necrolatry, Into Hiding, Crack In A Stone, Alone, Silver Bride, Black Winter Day, My Kantele, House Of Sleep