„Pětadvacátá hodina“ se měla stát posledním počinem Vision Divine s Michelem Luppim za mikrofonem. Neodvažuji se psát slovo „prozatím“, protože nevěřím, že by někdy nastal takový zázrak a Olaf si rozmyslel onu následnou nevýhodnou výměnu na pěveckém postu. Ale to předbíháme. V roce 2007 zasáhly kapelu další personální bouře – především odešli Oleg Smirnoff a Andrea "Tower" Torricini, což mělo na desku sice velký vliv, ale překvapivě vůbec ne devastující, jak by se dalo očekávat. Olaf opět přichází s koncepční deskou a tentokrát se obloukem vracíme zpátky ke „Stream of Consciousness“ a k textům o lidské duši a víře. Na „The 25th Hour“ sledujeme boj lidské duše o čištění, nápravu, získání ztracené nevinnosti, či dosažení ráje, chcete-li. V tomto boji duši provází andělé a zvuk a atmosféra celé desky s příběhem dokonale korespondují – díky Luppiho hlasu zní každá skladba skutečně andělsky.
Sice už jsem toho o Michelově výjimečném pěveckém nadání napsala dost, ale pár dalších poznámek si neodpustím (obzvlášť, když je to v tomhle seriálu naposled, co mám tu šanci). Na poslední z triumvirátu desek, které pro Vision Divine nazpíval, se vytáhnul jako nikdy předtím. Hodně tomu pomáhá produkce, protože zpěv je příjemně (nikoli nadbytečně) vytažen oproti nástrojům. Navíc můžeme oproti předchozímu albu mnohem častěji slyšet odvážné (a bez výjimky naprosto čisté a příjemné) výšky a zpěv jsou tak tentokrát skutečně předveden v plné kráse. A také naplno vyniká jeden z hlavních důvodů, proč je jeho hlas tak příjemný na poslech. Michele je totiž sluníčko a ten úsměv je prostě slyšet i skrz zpěv. Jen si poslechněte třeba „Out of a Distant Night (Voices)“ – to člověku zaručeně musí zvednout náladu. Vlastně už kraťoučké intro „My Angel Died“ musí jasně přesvědčit ty, kteří by si ještě dovolili pochybovat, že tady mají co dočinění s jedním z nejlepších zpěváků vůbec.
Odchod Olega Smirnoffa měl být pro kapelu citelnou ztrátou. Právě z jeho pera pocházely ty nejlepší nápady na předchozích deskách a on stvořil tu pravou tvář Vision Divine (o typickém zvuku kláves ani nemluvě). Jeho nástupce Alessio Lucatti se ale černobílých klapek ujal se ctí (i když mnohem více sází na zvuk syntetizátorů) a Michele Luppi ukázal, že je mimo jiné také skvělým a nadaným žákem, co se týče komponování. S jeho pomocí se Olafovi podařilo vydat desku, která oproti své předchůdkyni 
naprosto nic neztrácí a naopak kapelu posouvá ještě dál. Pátému albu kapely sice trvalo úplně nejdéle, než si moje sympatie získalo a chtělo to mnohem víc soustředěných poslechů než u předchůdce, abych objevila všechna jeho kouzla, ale stálo to za to. Opět tu máme v podobě jednotlivých skladeb klenot za klenotem. Všechny bez výjimky jsou dobře zapamatovatelné, mají nádherný klenutý refrén a epické sbory. Nechybí kytarové a klávesové předváděčky hbitosti prstů a všechno je ozdobeno nádhernými texty, které jsou do hudby vetkány zlatem z Luppiho hrdla.
Hledat vrcholy alba je nevděčná práce, protože ukřivdíte každé skladbě, kterou nezmíníte. Přesto musím vypíchnout v první řadě naprosto nádhernou „The Daemon you Hide“, jejíž refrén přímo vhání slzy do očí. Takhle příjemná melodie se jen tak neslyší. Těsně v závěsu jsou „The 25th Hour“, „A Perfect Suicide“ (vážně, jak může skladba s takovým textem vyznívat pozitivně?) nebo srdcervoucí balada „Heaven Calling“. Outro „Ascension“ pak krásně uzavírá kruh tří koncepčních desek použitím ústředního motivu z „Stream of Consciousness“. A zlatou korunou na hlavě tohoto mistrovského díla je bonusová cover verze. Dojemná „Another Day“ od Dream Theater byla úchvatná volba a já nemám dostatek superlativů na popsání způsobu, jakým se Michele zhostil přetěžkých vokálů. Jsem si ale jistá, že jestli to slyšel LaBrie, muselo mu to způsobit pořádnou depresi.
Vision Divine s Michelem Luppim v čele se podařilo vytvořit tři dokonalé desky, které patří k mým nejoblíbenějším vůbec. Je obrovská škoda, že tahle éra musela skončit tak brzy. Můžu tak jen doufat, že Michele se bude dál objevovat na co největším množství nahrávek (jeho hlasu na metalové scéně nikdy nebude dost) a zároveň si ťukat na čelo, co sakra vedlo Olafa k tomu, že si z kapely vykopnul takový klenot. Jenže co se stalo, nejde odestát a my si holt musíme vystačit s třemi deskami, které zachycují genialitu tohoto spojení. A když už tuhle éru uzavíráme, považuji za nutné za ni poděkovat – neexistuje totiž jiná hudba, která by mi přinášela tolik radosti.
|
