Několik urgencí od mých přátel či zdejších čtenářů zapříčinilo, že jsem se jal do podrobného poslechu kapely, které jsem předtím ne a ne přijít na chuť. Dle známky pod recenzí je jasné, že se můj názor změnil. Čím to? Někdy je prostě člověk z nepochopitelných důvodů natvrdlý a nedochází mu evidentní klady a přednosti poslouchaného materiálu. A že jich SAINT DEAMON nabízí přehršle, o tom už v nejmenším nepochybuji. Děkuji tedy všem, jejichž lobbing mně v konečném důsledku tyto vnady obnažil...
Můj život by byl např. o mnoho chudším, kdybych nikdy neslyšel skladbu "My Heart". To je prosím učiněný skvost, hudební diamant, jehož precizní vybroušenost se nebeských výšin dotýká. Kdyby SAINT DEAMON nahráli jenom tento jediný song, nevznikli by zbytečně. Úžasné melodické, (polo)baladicky obarvené linky, které především ve slokách atakují vrchol mých požitkářských smyslů (proto je velká škoda, že při druhém jetí je odzpívána pouhá jedna strofa), napínají význam slova HIT k prasknutí. Zbytek skladeb je na tom stran chytlavosti jen o něco hůře (= pořád hodně dobře), ačkoli...
...nejednou silně evokují velká metalová jména. V bridgi titulky tak např. zaslechneme kopírku HELLOWEEN, v sedmém kusu "Ride Forever" identifikujeme riffové stopy PRIMAL FEAR, hlavní kytarový trylek desítky "The Brave Never Bleeds" je zase IRON MAIDEN hadr. Snad nejčastěji si pak vzpomeneme na krajany NOCTURNAL RITES z jejich posledního období. Toho je hlavní příčinou pěvec Jan Thore Grefstad (ex-HIGHLAND GLORY a další), jenž svým podmanivým zabarvením Jonnyho Lindqvista silně připomíná. Stejně tak ale dokáže zaječet jako Rob Haldford ("The Burden"), pročež je jednoznačným esem této norsko/švédské party.
A to je velmi důležité, neboť hlavním hudebním znakem SAINT DEAMONU je ZPĚVNOST nabízeného materiálu. Ta je nejmarkantnější v dynamicky vystavěných chorusech, melodiemi všeho druhu ovšem oplývá většinová stopáž každé skladby. Vždy je u toho přítomna velká dávka pozitivní energie, takže je tahle kapela daleko vhodnější pro power metláky jemnějšího ražení. Opačným směrem se ubírá pouze závěrečný song "Run For Your Life", i ten ale své temné tóny nakonec profoukne příjemně dýchavičným větříkem. Drobnějším záporem je naopak nedůrazné ozvučení, které nedá dostatečně vyniknout pikantním kompozičním strukturám. Nicméně nejde o výrazně dramatický průšvih a dá se to s určitou dávkou velkorysosti přežít. Na závěr dodávám, že druhé album "Pandeamonium" jede po obdobně zdařilé koleji a na třetí fošně se právě maká. Těším se na ni, neboť teď už definitivně patřím mezi fanoušky této výtečné party.
|
