Na třetí kolej přijíždí zpožděný vlak ze Spáleného Poříčí… Je otázka, zda na peróně bude čekat kdovíjak velký zástup nedočkavě přihlížejících, neb jeho zpoždění se počítá na léta. Je otázka, kolik nových cestujících se do něj nahrne, neb v porovnání s dvěma vzdálenými příbuznými, kteří okupují první dvě koleje (tedy Törr i jeho odštěpek Henych 666), je tenhle stroj poplatný době svého zpoždění. Jednoduše řečeno, po většinu času nestíhá a při příjezdu to v něm zlověstně rachotí…
O Danielu „Šakalu“ Švarcovi, kytaristovi a zpěvákovi, který již za socíku působil u Fata Morgana a Törr, aby s později jmenovanými nahrál jejich první posametovská alba a následně rozjel bandu Daniel´s, nad kterou se však zavřela voda ještě dlouho před tím, než se první číslice letopočtu změnila na dvojku, se v poslední pětiletce nesly zvěsti, že o sobě hodlá dát znovu vědět. Nejprve došlo před dvěma lety na vzpomínkové zúčtování s minulostí, koncem loňského roku došlo i na současnost, kdy pod hlavičkou projektu GIWMÜR (těžko tenhle spolek nazvat regulérní kapelou, případná živá prezentace materiálu se dle ohlasů nezdá být příliš pravděpodobná) vyšlo album „Varuji nebe!“
Ovšem i ta „současnost“ je tak nějak polovičatá (a to tak, že přesně). Z dvanácti položek „Varovacího“ menu jich celá šestka pochází z doby Daniels. A je docela na pováženou, že v hlavě z celé desky (když už) uvíznou všehovšudy jen tři skladby a z toho akorát jedna novinka, která ještě navíc ani nepochází z Šakalova pera. „Mše psychopatů“ je nejčerstvější song , ve kterém pulzuje svěžest a hodně mu pomáhá i čistší vokál Pepého Pazdery. Ve chvíli, kdy Giwmür (respektive Dan) upřednostní emotivní dramatičnost před vynucenou snahou o strašidláckou atmosféru, jako ve skladbách „Královská hra“ a „Jako klaun“, dostává tenhle návrat alespoň nějaký smysl. Největší bolest desky? Neustálé vysávání náznaku nápadů (není jich moc) jejich přehnaně vytrvalým omíláním a (jsa nedotčen Šakalovým historickým přínosem a jsa neosloven kultovností jeho návratu) nezaměnitelný (což v tomto případě není pochvala) Šakalův zpěv.
Kam s Giwmür? Při vší úctě k jejich hudební zarputilosti i muzikantským zkušenostem a umění musím konstatovat, že se svojí prvotinou se do současnosti nehodí a pokus o vzkříšení minulosti mi v tomhle podání absolutně nevoní.
Jistě, ono to všechno stojí a padá se svébytným a naléhavě morbidním Šakalovým vokálem. Jeho blackem čpící plíživý chraplák působí sice originálně (bohužel, víc utahaně než svěže, víc afektovaně než přirozeně) leč s klasickým (a zdůrazňuji, že dost dobře zahraným, ale nepříliš nápaditým) heavíkem, na kterém Giwmür staví, vytrvale zápasí (zkuste nakouknout k Panychidě a porovnat jejich interpretaci Torrovské „Posedlé“ - s vokální Šakalovou výpomocí -s čímkoliv od Giwmür, pak totiž je člověku jasné, co je Šakalova parketa..). A tak, jak si tahle svérázná kombinace u mě ne a ne a ne sednout, můžu říct jediné - tenhle zápas se prostě nedá vyhrát.
|
