Pokud jste si ještě nestihli všimnout jisté časové významnosti, je nejvyšší čas na ní upozornit. Od začátku svojí kariéry Rage sypou jedno album ročně (a to jsme u šesté kapitoly). Důvod toho, proč se o tom zmiňuji právě teď, je prostý. S albem „Reflections Of A Shadows“ jsme se dostali na samé kvalitativní dno diskografie zuřivců. Je otázka, jestli za to mohla vyčerpanost z předchozí hektické pětiletky nebo tlak stájových šéfů Noise. Vzpomínáte, kterým kolegům dokázala tahle firma důkladně otrávit život? Ještě dřív, než se jim to povede i u Rage, byli to údajně právě Helloween, které šéfové předhodili Wagnerovcům jako mustr při tvorbě „Reflections Of A Shadows“ a od kterých měli Rage opisovat. Na jedné straně úbytek nápadů, na straně druhé úbytek agrese a příklon k rockovějším náladám a výsledkem je nejpřístupnější (rozuměj plné kompromisů, ale psát komerční je naštěstí stále ještě blbost, do téhle kategorie Wagnerovci nikdy nedošli) album v dějinách Rage.
Docela by mě zajímalo, který vtipálek tvořil pořadí skladeb. Skoro to vypadá, jako by šéfové Noise nevydrželi své produkty poslouchat příliš dlouho a tak si Rage schovali ty nejlepší pecky (tedy takové, ve kterých lze narazit na ty prvky, které z Rage dělají Rage) téměř do samého finále. Z prvních dvou třetin stojí za zmínku snad jen vláčnější „Flowers That Fade In My Hand“ s depresivním nádechem, kterou však Rage sami utopí zbytečným natahováním a tenhle nedostatek nezachrání projasněné kytarové sólo a uřvaná titulní skladba, která jednak patří k těm hitovějším momentům, jednak nabídne poměrně nezvyklou porci kláves, které v obrazu téhle kapely znějí zatím téměř nepatřičně.
Pokud se nenecháte udolat těžkopádností a nezvykle neobratnou křečovitostí a vydržíte až k „Faith“, máte vyhráno. Tady se začínají projevovat přírodní a nenucení Rage –sice ty bodavé energické ostny zůstávají po většinu času zatažené, ale velice příjemný (jaká to změna!) přirozený Peavyho vokál, dramatický refrén s mohutnější vokální výpomocí, přitažlivá kytara, nezadržitelná gradace i náladová rozmanitost tento nedostatek s přehledem odstraní. Odlehčená „Saddle The Wind“ naznačující, že když si Rage dokáží z helloweenovského optimismu vytáhnou ingredience, skvěle pasující k jejich osobitému výrazu, může z toho vzniknout velice příjemná hitovka. Téměř zhmotnělé vnitřní napětí, výtečně vypjatý Peavyho vokál a další neposedné Manniho sólo v „Dust“ a snad „nejrageovská“ píseň desky s báječně halekatelným refrénem (tady to konečně už skoro pořádně kouše) „Nobody Knows“ tak znamenají jakési lízátko pro dosud neukojené zuřivé příznivce.
A již tradičně Rage zaslouží pochvalu za jasnou čitelnost jednotlivých nástrojů a vlastní hráčské umění – aspoň do toho jim šéfové mluvit evidentně nemohli…
Sám Peavy Wagner prohlásil, že po vydání „Reflections Of Shadows“ očekával, že je s Rage ámen. Nestalo se, naštěstí. Sice po tomhle albu následovala neobvykle dlouhá pauza (Rage dokázali celý rok 1991 nevydat žádnou velkou desku, vypadlo z nich jen EP „Extended Power“), ale budeme-li na „Reflections Of Shadows“ nahlížet jako na nadechnutí před frontálním útokem, dá se to v pohodě přežít. Ale teď vážně – pokud by se o každé takhle slušné desce dalo říct, že je tím nejslabším, co nás může potkat, byli bychom zřejmě už v metalovém nebi.
|
