HEXFIRE - The Fire Of Dedemption (2011)
Muzika všech tří interpretů představených v tomto článku má jednoho společného jmenovatele, kterým je HEAVY METAL. Pokaždé ovšem servírovaný s malinko jinými obměnami. Tak např. debut polské kapely HEXFIRE využívá tento žánr jako základní stavební kámen k rychlému, mnohdy až folkově skočnému rytmu. Naspídovanost nabízeného matroše hodně připomíná nedávno recenzovanou (rovněž debutovu) desku francouzských ELVENSTORM, kteří tuto vícežánrovou výzvu zmákli ještě o něco lépe...
...přesto stojí prvotina HEXFIRE za nemalé zbystření naší pozornosti. Z tónů doslova prýští neurvalá energie, která by ve své sugesci donutila zapařit snad i prezidenta Klause. Platí to zejména pro první polovinu skladeb. První dvě na nás vlítnou jako důchodci do Penny marketu při pátečních slevách, a kromě drtivé rytmiky nabídnou i zpěvné motivy nebo chytlavě klenuté sólo ("Don't Believe"). Následné duo "Never Learn" a "Wicked Men" zase ve výborném provedení představí výše zmíněnou folkovou hravost. Vrcholem je pětka "The Time Has Come" s hodně nakažlivým klenutím slok i refrénu. Pak vysoce nastolená laťka kvality lehce klesne, což je zřejmě dáno smrtící akcelerací, která ve svém schématu začne časem nudit. Tuto postupně sílící letargii naruší už pouze řízná instrumentálka "The Bridge Of War". Každopádně tuhle fošnu doporučuji a dovoluji si prognosticky tvrdit, že o téhle partě ještě hodně uslyšíme.
7/10
STEELWING - Zone of Alienation (2012)
Heavy metalové pojetí v podobě druhé desky této švédské kapely je velmi old skůlové. Velmi. Navíc nepokrytě ždíme odkaz IRON MAIDEN, který tahle legenda zanechala na svých raných (= nejslavnějších) počinech. Zásadní roli zde tedy bude hrát fakt, jak moc milujete NWOBHM, a jak čestné místo ve skříni (nebo 13. komnatě) zaujímá vaše ošoupaná džíska s odznaky. V rámci objektivity je nutné přiznat, že to Švédům jde náramně od ruky (a zpěvákovi od pusy), včetně kvality kompoziční. Nejde však o můj nejtradičnější šálek kávy, a navíc znám kapely, které návrat k heavy metalové tradici zvládají ještě lépe a o poznání chytlavěji (viz Amíci HIGH SPIRITS).
6,5/10
TABERAH - The Light of Which I Dream (2011)
Tuhle australskou partu vám představuji s největším recenzentským nadšením. Heavy metalový chlebíček je zde totiž obložen lahodným power metalovým salátem, včetně nezbytných melodických propriet, které všemu dodávají potřebnou parádu a šmrnc. Výtečný zvuk, perfektní zpěvák a hlavně hudební nadupanost zapříčinily, že tuhle fošnu sjíždím s neutuchající chutí pořád dokola a stále nemám dost (ostatně podobně jako obložené chlebíčky).
Energie nabroušených kytar dosahuje takové kadence, že občas navštíví i thrash metalovou škatuli (a v tu chvíli to je, i díky zpěvákovi, hodně podobné METALLICE: viz "Freedom Of Death"). Agresivně našlapaná dynamika vás donutí hrozit společně s kapelou a nebát se absolutně ničeho ("Fearless"). Atmosféru vkusně odlehčí balada ("The Ballad Of Ruby Joy"). A power melodici nejvíce zapředou u "Requiem Of The Damned" či závěrečného "The Reapera". Jde však o debutovou desku, takže jsou přítomna i některá hlušší místa (titulní song). Majoritní povedená část je ale natolik přitažlivá, že jsem tohle album musel dodatečně zařadit do mé bilance nejlepších počinů roku 2011.
8/10
|
