Tohle prostě muselo přijít…, najít pojítko mezi jednotlivými položkami následujícího seznamu nebude zas takový problém. After Forever, Aina, Andre Matos, Avantasia, Edguy, Epica, Kamelot, Luca Turilli, Michael Kiske, Mob Rules, Shaman, Virgo, Sebastien, Serenity… To je neúplný výčet jmen, se kterými (tu více, tu méně) spolupracovala pěnice Amanda Somerville. A byť diskografie téhle dámy již nějakou tu položku vykazuje, bylo jen otázkou času, kdy věčná vypomahačka rockově-metalového světa se (poprvé) stane konečně hlavní hrdinkou projektu, ve kterém vůně kovu bude hrát důležitou roli.
Amanda na to šla lišácky. Vezmeme-li totiž jistoty, které pod hlavičkou Trillium dokázala shromáždit, mělo by být zaděláno na úspěch. O vokálních kvalitách Amandy není pochyb, k instrumentálním schopnostem věčných souputníků Saschy Paetha, Mira Rodenberga či Roberta Hunecke-Rizza není co dodávat a vezmeme-li v úvahu, že obvyklou Amandinu roli hlasového pomocníka na sebe vzal Jorn Lande, zůstává zodpovědět jedinou otázku. Zda se autorům – Amanda, Sander Gommans (After Forever), který je podepsán i pod některými kousky z předloňské Amandiny spolupráce s Michim Kiskem, Sascha Paeth, Miro a Mat Sinner - podařil dát dohromady dostatečně silný materiál, aby hvězdná sestava nebyla ve finále tím jediným, co bude stát za povšimnutí.
Dopadlo to tak nějak na jedna mínus. Důvody, které mě vedly k bodovým srážkám, jsou v globále dva. Jednak strategická minela při rovnání písní do playlistu, kdy nejblyštivější položka na sebe dokázala tak explozivním způsobem strhnout pozornost, že zcela zastínila věci příští a tím zdůraznila počínající vlažnost následujícího dění. Jednak (silně subjektivní) pocit, že z tohohle potenciálu šlo vyždímat ještě o chlup víc.
Dalo se celkem čekat, že dominantním prvkem nahrávky bude Amandin vokál. A vzhledem k tomu, že Amanda dává přirozený průchod všemožným zabarvením svého hlasu, ať už se jedná o sebevědomou důraznost, romantickou křehkost či poťouchlou jedovatost a kteroukoliv z těchto poloh jí bez problémů uvěříte, je jasné, že se celkové hodnocení zákonitě musí vyšplhat vysoko nad průměr. Co mě však překvapilo, že (až na pár kousavých kytarových sól) neměl Amandin ansámbl potřebu se kdovíjak tlačit dopředu (a tady začíná klíčit to semínko pochybností, zda nestálo za to Amandiny schopnosti zdůraznit košatějším hudebním doprovodem) a ve většině případů se stává „jen“, sice barevným, ale umírněným doprovodem.
To však vůbec neplatí o Jornu Landem, se kterým plně souvisí zmíněná minela. Pecku „Scream It“, ve které Amanda s famózním Jornem dokáže udržet krok (byť se ho občas musí za šos přidržet) si měli Trillium schovat až na konec. Následující položky se v jejím stínu důkladně ztrácí a vrchol tohoto „úpadku“ (haha, samozřejmě, nejde o nijak tragický propad, nebýt „Scream It“, patrně si toho ani nevšimnete) tvoří Paethova decentní „Into The Dissonance“, známá již z podání Lunaticy. A hledáte-li největší pecky, ve kterých je Amanda za solitérku, nasměrujte svou pozornost na začátek desky – vzrušující a dynamická „Machine Gun“ s explozivním refrénem, častým střídáním nálad a velice smyslným Amandiným hlasem či následující „Coward“, v dokonale odměřených dávkách představující Amandu v drsnějších vodách, jsou mé žhavé tipy. A z těchto zmíněných songů je zřejmé, že Amanda boduje především v písních, kde se s nějakou vokální jemností nenechává svazovat.
Velice příjemná deska, na které Amanda dokázala, že nemusí být stále jen nahrávačkou, ale že umí i pořádně zasmečovat a že prakticky neexistuje nálada, kterou by svým skvělým hlasem nedokázala s grácií namalovat.
|
