Mám ráda kapely, které dělají věci neotřele. A to se o australské progressivní partě Voyager rozhodně říct dá. „The Meaning of I“ je už jejich čtvrtým počinem, přesto se jim poněkud nezaslouženě nedostává pozornosti. A ačkoli jsou samozřejmě kvůli původu stále dost odstrčeni od evropské i americké prog scény, a navíc vydávají pod malým labelem, pevně věřím, že právě tenhle počin by měl jejich jméno vyvést do pořádného světla, aby je bylo vidět, jak si po právu zaslouží. Hudba v podání Voyager se dá bez obav označit jako naprosto unikátní. Daří se jim kombinovat prog, symphonic a power metal, místy se dočkáme dokonce i lehkého závanu deathu.
Jako celek se to těžko k něčemu přirovnává, ale můžeme zde cítit vlivy kapel jako Nevermore, Dream Theater nebo Type O Negative (to napovídá především skladba „Iron Dreams“, věnovaná in memoriam Peteru Steelovi) – a to nejvíce v jisté strojovosti a maximální techničnosti, která z hudby dýchá. Nedejte se ale zmýlit, samotní Voyager se vydali na mnohem melodičtější a chytlavější cestu, než výše zmíněné kapely. Z hudby Australanů sice naplno dýchá chladná atmosféra (obzvlášť u pomalých kousků jako „Seize the Day“ nebo „The Will Remain“ pořádně mrazí v zádech), všechno ale kompenzuje pozitivní vyznění vokálu Daniela Estrina, který svým mimořádným zabarvením hlasu kapele na originalitě ještě přidává. A také se zároveň stará o kosmicky znějící klávesy, které jsou pro atmosféru na novince naprosto nepostradatelné.
Album je naprosto nepředvídatelné. Dočkáme se změn tempa a melodických zvratů v místech, kde bychom to ani v nejmenším nečekali. Jistě překvapí i použití němčiny a ruštiny ve dvou skladbách. Minimálně ruština ale nebyla hudbě Voyager cizí už na předchozích albech. Zní to skoro jako nějaká šílená splácanina, můžu vás ale ujistit, že na tomhle albu je vše smícháno s nadhledem a naprostou lehkostí, takže se poslech stává opravdovým nadpozemským zážitkem. Hodně pomáhá již zmíněná chytlavost. Většina skladeb vlastní lehce zapamatovatelný refrén, který jako záchytný bod vystupuje z místy šílených kliček a zákrutů. Stravitelnosti také pomáhá, že žádná ze skladeb není nijak natažená. Ačkoli album obsahuje třináct písní, není jeho stopáž nijak nesnesitelná. Naopak vám čas ve společnosti příjemné hudby rychle uplyne.
Mezi nejsilnější kousky jednoznačně patří „Stare Into the Night“, „The Pensive Disarray“ nebo „The Meaning of I“, ale na albu není žádná skladba, kterou bych k poslechu vyloženě nedoporučila. A vůbec nejlépe to vyznívá jako celek, díky napjaté atmosféře, kterou se daří držet od první do poslední písně. Voyager mají ode mě výbornou. Je to čerstvé, originální, intenzivní, neotřelé, chytré a zábavné. Parádní kombinace.
|
