Plných pět let uplynulo od poslední řadovky "Divine Gates-part III: Last Gate". Mezitím italský Skřivan vydal jedno DVD, které je brakem největším a jsou u něj na místě pochybnosti, zdali to není jeden velký podvrh. V roce 2010 pak byla na svět přivedena zbytečná kompilace největších hitů, to aby ždímání financí z japonských kapes mohlo vesele pokračovat. Někdy poté v tichosti odešla nebo byla odejita zpěvačka Kiara, na jejíž místo nastoupila jiná lepá pěvkyně Ashley. Změna barvitého výrazu je minimální, takže se vlastně nic neděje. Jak je na tom ale hudba?
Na kvalitu výše zmíněné placky bohužel navázáno nebylo. Na první poslech zarazí nedůrazný a nevábně syntetický sound, který zní jako domácí jamování amatérského muzikanta. Produkce byla vždy slabinou této party, jež přestože existuje kolem 20ti let a svět se nachází ve sféře nejmodernějších technických vymožeností, s tím evidentně není schopna nic udělat (nebo mají její hudebníci prostě blbý sluch). Tento neduh spolu s někdy vyloženě jalovými skladatelskými postupy zapřičinil, že řada posluchačů (a hudebních publicistů) nemůže přijít SKYLARKU na jméno. Při troše objektivity se ale hlavnímu mozku Eddy Antoninimu nedá upřít nemalý kompoziční talent, když v rámci hlášky "v jednoduchosti je síla" dokáže vystavět opravdu poutavé a maximálně chytlavé motivy. Zpravidla mu k tomu stačí pouze synťáky (s nejčastěji pianinovým efektem) a rychlý speed metalový rytmus. To vše, když má dobrý tvořivý den. Při psaní nové desky měl takových evidentně minimum.
 Rychlost je sice všudypřítomná, ovšem chytlavých melodií je pomálu, a tak se ono spídové tempo stalo v komplexním měřítku splývavě kontraproduktivním.
Ve většině skladeb upoutá sinusoidně klenuté sólo plné kytarových vyhrávek a klávesového preludia, tedy přesně dle nejlepších tradice této kapely. Jenže tentokrát je to všechno víceméně na jedno brdo a časem to prostě nebaví (dokonce ani mě, který podobné sólové trylky miluje). V úvodních písních "The Princess And Belzebu" (ano, v tomto provařeném tématu pokračujeme i v roce 2012), "She", "Love Song" (v té je to úplně nejlepší!) a "Tears" to ještě zaujme, posléze už moc ne. K dobru je naopak možné přičíst lákavě vtahující intro "The Tears Of Jupiter" nebo podmanivé balady "Sands Of Time" a "Eyes", jež uzavírá oficiální část desky před třemi bonusy.
Zážitek navíc ruší (o dementním obalu nemluvě) přítomnost skladeb, které již známe z minulých počinů. "Lions Are The World" je jen lehce zkrácená, "Believe In Love" je ale totožná (samozřejmě kromě zpěvu) a smysl jejího umístění mně zcela uniká. Song "Tobe! Glendizer" je zase úsměvný cover tématické písně z japonského (aha!) animáku, který je na albu pro jistotu nahrán ve dvou verzích (jedna z nich je prosím karaokeová). Velké očekávání spojené s touto deskou tedy naplněno nebylo a pro mě osobně, jako fanouška SKYLARKU, představuje bolavé zklamání.
|
